ŠEDÁ

Šedá představuje neutrálnost, éteričnost, uměleckost, serióznost, skromnost, stáří.

Šedá myška je symbolem obyčejnosti.

 Dále také spolehlivost, vyváženost, konservatismus, neochotu přijímat závazky, snahu nebýt příliš vidět.
Šedá barva je nazývána i "upírem" barev. Snižuje intenzitu barvy vedle ní ležících, je barvou kompromisu mezi bílou a černou. Inklinují k ní lidé s tendencemi uštvat se v práci, workholici.

Společně s černou a hnědou barvou je to barva, již používají ve svých malbách děti v dětských domovech, které prožily trauma, a depresivní klienti. Šedá barva jako mlha totiž znamená "neprůhledno", nejistotu. V mlze se dá očekávat cokoli. Náraz do něčeho neočekávaného, ale také nádherný den po jejím rozptýlení. Mlha tedy může skrývat dobro i zlo. Není ničím definitivním, znamená stav nerovnováhy a předpokládá vývoj.

Pokud se na šedou rádi díváme, pak nás asi láká tajemno. Rádi se necháváme překvapovat, čekáme, co z toho bude. Jen nesmíme být překvapení, když se z "mlhy" vyloupne i něco pro nás nepříjemného.

Použití a symbolika šedé barvy
Šedá je symbolem všednosti a obyčejnosti.
Šedý život je výraz pro nezajímavý, průměrný život.
Šedá barva označuje něco mezi zlem (černou barvou) a dobrem (bílou barvou).
Šedá zóna je výraz pro pomezí mezi zákonným a nezákonným.
Šedou barvu měly uniformy vojáků Konfederace v americké občanské válce (vojáci Unie nosili modré).
Lidské vlasy ve stáří šediví, takže šedá barva může být chápána jako symbol stáří či vyzrálosti.

ČERNÁ

Černá barva je opakem bílé, je barvou tajemna, smutku, askeze. Symbolizuje chmurné pojetí života. Je znakem autority, moci a síly.

černá kočka nosí smůlu, ale je krásná

 Černá je krásná a důstojná, potřebuje však prostor a citlivé oživení. Představuje dramatičnost, eleganci, smrt a zármutek, stáří, solidnost a kultivovanost.  Je také barvou vyjadřující inteligenci a zároveň poddanost.

Rituální význam černé barvy v naší kultuře je všeobecně známý. Vyjadřuje smutek na poslední cestě člověka někam do neznáma, někam do tmy. V přírodě je černá bezměsíční noc. Vyjadřuje období, kdy nemůžeme využít zrak, tedy poznávací smysl jinak nejpoužívanější. Černá barva, tak jako černé díry ve vesmíru, pohlcuje. Černá je barva, kterou oko vnímá v případě, že z daného směru nepřichází žádné světlo. (Jejím opakem je bílá, která vzniká tím, že do oka přichází světlo všech barev.)

Mimořádně kladný vztah k černé barvě může znamenat, že světu nabízíme vlastní nerozhodnost, často zbytečné oponování, možná i tmu v sobě. Chceme pohlcovat – tedy přijímat, už méně však dávat. Snad také vzbudit soucit, zájem o sebe… Ten, kdo má rád šaty této barvy (pokud samozřejmě nejde o módní záležitost), nezřídka vidí i život černě, moc si nevěří a není příliš šťastný. Takový člověk se zpravidla domnívá, že jeho životní ideály jsou nedosažitelné. Výlučné používání černé barvy ve výtvarném projevu zejména u dětí obvykle signalizuje prožité trauma, deprese.

Použití a symbolika černé barvy

Ve spojení "černá ovce", "černý Petr", "černá magie" nabývá jednoznačných významů.
Jako nadčasová se používá hojně v módě a dekoracích.
V bájích a pověstech jsou ve většině případů černě vyobrazeny postavy reprezentující zlo a temnotu – to proto, aby byla zdůrazněná jejich neporazitelnost.
Černé pláště nosí soudci - autorita a moc a studenti při promocích - inteligence.
Věřící se odívali do černé, aby vyjádřili svou podřízenost vyšší moci – bohu.
Pozůstalí nosí černé pásky, aby vyjádřili smutek.
Neosobní černá barva je velmi oblíbená při zařizování kanceláří. Lze ji kombinovat s bílou, stříbrnou, šedou a modrou barvou. Tyto kombinace podpoří soustředění, pracovitost, autoritu a formální odstup.

HNĚDÁ

Hnědá - je barvou tradice a jistoty. Na jedné straně symbolizuje rodinný krb, ale na straně druhé zase představuje tělesnost a smyslnost.

Oblíbená dětská hračka

má dlouhou tradici

Představuje bohatství a úrodnost spojenou s půdou nebo také smutek, melancholii a nostalgii spojenou se spadaným listí. Zbožnost, mnišství, okázalost, solidnost, pevnost, nesofistikovanost, potřeba starat se o lidi, domácí typ.
Hnědá barva je jedna z rudimentárních barev, je to barva země, pokory, askeze. Hnědá je barvou solidních, trpělivých, spolehlivých a silných jedinců. Preferují ji lidé, kteří na sebe berou práci a odpovědnost, již nechce nikdo přijmout. Jsou to lidé pevně stojící na zemi a takoví, kteří umí dobře hospodařit s penězi a pomáhají neprivilegovaným lidem.  Hnědá "uzemňuje". Hnědou však mají v oblibě i depresivní lidé.
Pokud máte hnědou rádi více než ostatní barvy, upřednostňujete ji v oblečení, při koupi auta, v doplňcích v bytě i na sobě, pak voláte po klidu jistot a zázemí. Toužíte po něm a vytváříte ho kolem sebe o to více, o kolik vám chybí v prožitku, pocitově, uvnitř vás.
Hnědou přímo odmítat dokáže málokdo. Je barvou obecně příjemnou, pochopitelně tehdy, když trefíte „svůj odstín“. Zdravě a spokojeně žijící člověk by tedy neměl  hnědou odmítat. Ale neměl by ji ani preferovat. V jeho vnitřní stupnici by měla mít své pevné místo někde v pozadí.

Použití a symbolika hnědé barvy
Hnědé jsou hábity františkánských mnichů.
Na druhé straně být "hnědý" může znamenat i sympatie k fašistické ideologii, což ostatně dokládají uniformy Hitlerových oddílů SA.
Hnědá je půda i dřevo. Bez půdy nic nevyroste a bez dřeva, navzdory různým umělým hmotám, se také neobejdeme. Půda je tedy určitou základnou, výchozí platformou, tak jako dřevo je výchozím materiálem.
Hnědá bývá i jedna z nejoblíbenějších dětských hraček - medvídek.

ZELENÁ

Zelená, barva přírody, bujné vegetace a probouzejícího se jara, symbolizuje hojnost, růst, nový začátek a rozvoj.

Zelená příroda umí dát člověku pocit štěstí.

  Pohled do zelena uklidňuje nervy, oživuje oči, posiluje smysly a dává pocit klidu a zotavení. Zelená platí za neutrální barvu, smiřující, zušlechťující, která působí osvěživě a vyrovnaně a která tím signalizuje zotavení, uzdravení, obnovení, regeneraci a dobrý zdravotní pocit. Tato barva působí stabilně, konstatně, vzbuzuje důvěru a symbolizuje tím pevné životní hodnoty a zásady.

Je-li zelená hluboká a tmavá, znamená také integritu, důstojnost a stabilitu, stejně jako vážnost, uplatnění a prestiž. Milovníci této barvy mají většinou tuhý temperament a velkou vytrvalost, spojenou s velkou výdrží a velkou cílevědomostí, od kterých se nedají jen tak lehce odvést. Silná vůle a zvýšená schopnost tělesného výkonu a pružnost jdou s touto barvou ruku v ruce. Ctižádostivost, spolehlivost, dobrá schopnost kritiky a výrazná snaha o zajištěnou pozici, kariéru, vlastnictví a jistotu, je známkou milovníků zelené.
Díky svému uklidňujícímu účinku je zelená velmi působivou pomocí pro nervózní a cholerické lidi. Mimo to podporuje tato barva koncentraci stejně jako schopnost pamatování a vzpomínání. Zelená je také označována jako barva srdce, vyrovnanosti, harmonie, míru, bratrství a naděje, a tím je velmi mnohostrannou a velmi důležitou barevnou energií.

Použití a symbolika zelené barvy
Zelená barva je symbolem přírody, neboť většina rostlin má zelenou barvu, což je způsobeno přítomností chlorofylu. Ten silně absorbuje elektromagnetické záření v oblastech odpovídajících modré a červené barvě, což způsobuje, že odražené světlo se jeví zelené.
Pro spojitost s přírodou symbolizuje zelená barva ekologická hnutí, např. Greenpeace (zelený mír), jako Zelení se označují různé strany s ekologickým programem, např. Strana zelených.
Lidské oko je nejcitlivější právě na zelenou barvu, což je výsledek evoluce, neboť na Zemi dopadá ze Slunce nejvíce záření právě v oblasti zelené barvy.
Zelená je tradiční barva islámu, pravděpodobně pro svou spojitost s přírodou.
Z toho důvodu je vlajka Libye čistě zelená (je to v současnosti jediná čistě jednobarevná státní vlajka).
Zelená barva všeobecně označuje volno, bezpečí.
Používá se na semaforech jako signál volno.
V automobilových závodech (např. Formule 1) značí zelená vlajka konec nebezpečí, znovuspuštění závodu.
Na českých silnicích označuje zelená dopravní značka dálniční spojení.
Kvůli schopnosti kamufláže je zelená tradiční barvou vojenských uniforem.
Malý zelený mužíček je stereotyp mimozemšťana (humanoidní vzhled, zelená kůže, anténky).
Zelená barva je asociována se závistí, např. ve rčení zezelenat závistí.
Někdo nezkušený bývá označován za zelenáče, což vzniklo pravděpodobně jako přirovnání k zelené barvě nezralého ovoce.

Drahá mamičko, plakal jsem

Káhira 3.ledna 1936

Antoine de Saint-Exupéry 1900-1944

Drahá mamičko,
plakal jsem, když jsem četl Vaše řádky tak hluboké svým významem, protože právě Vás jsem v poušti volal. Zmocnil se mě veliký hněv proti tomu tichu, že jsem odloučen od všech lidí, a volal jsem svou maminku.
Je strašné zanechat za sebou někoho, kdo nás tak potřebuje jako Consuela. Pociťujeme palčivou potřebu se vrátit,abychom chránili a byly útočištěm,a rozdíráme si nehty o písek, který nám brání, abychom splnili svou povinnost. Člověk by hory přenášel. Ale Vás jsem, mamičko potřeboval! Vy jste mě měla chránit, být mi útočištěm. Vás jsem volal stejně sobecky jako malé kůzle!
Vrátil-li jsem se, bylo to trochu kvůli Consuele, ale díky Vám, maminko se vracím! Zdalipak jste věděla, Vy, tak slabá, že jste mi tak mocným andělem? Tušila jste snad, jak jste silná, moudrá a tak plná požehnání, že člověk, když je v noci sám, se k Vám modlí?

Antoine

Autorem dopisu je Antoine de Saint-Exupéry. Na palubě letadla Caudron-Simoun 29.prosince 1935 se Antoine sám s mechanikem Prévotem pokusil o vytrvalostní let Paříž - Saigon. Čtyři hodiny potom, co odletěl z Benghazi narazil o zem v Libyjské poušti. Našli ho teprve 1.ledna 1936.

Zdroj: Marie de Saint-Exupéry "Já a můj syn"

TYRKYS

Tyrkys se pokládá za barvu sebeznázornění, podporující sebevědomí a podněcující fantazii a spontánnost. Ale je to i barva přátelských citů, sympatie a pospolitosti.

Minerál tyrkys se používá při výrobě šperků.

 Lidé, kteří mají tuto barvu v oblibě, často ztělesňují hravý a náladový charakter a jsou přitom půvabní a šarmantní, ale někdy jsou i sobečtí a svévolní a ukazují výraznou touhu po uznání a obdivu. Rádi unikají realitě a raději utíkají do klamného světa fantazie. Velmi často se mezi nimi najdou vynálezci, umělci a neobyčejně kreativní lidé, kteří oplývají humorem.

Kdo tuto barvu odmítá, pro toho je z psychologického hlediska zatěžko hledat své pravé já a mívá potíže při sebenalézání a seberealizaci. Tento člověk se chce vysvobodit z napětí a tlaku, které ho zatěžují, ale přitom moc myslí na zachování vnějšího zdání a nechce přiznat své slabiny. Tyrkys je velmi nápomocná barva pro člověka, který je nesmělý nebo zdrženlivý, který trpí potížemi při seznamování, nebo pro člověka, který se chce touto barvou posílit, musí-li vystoupit na veřejnosti.

Tyrkysová je barvou spontánní hravosti, snadné a bezprostřední, přesto hluboké komunikace. Je barvou nových technologií, jejím heslem je svoboda a individualita. Nese k nám poznání toho jak snadno se můžeme cítit součástí celku a přece plně sami za sebe. Probouzí v nás radost ze všech forem tvoření - tanec, zpěv, malba atd. V nerovnováze pak ukazuje problém s projevením se na veřejnosti, obtíže s komunikací, neschopností se radovat z maličkosti a velký strach ze všeho nového - pocity ohrožení.

Zajímavost
Tyrkys je také matný modro-zelený minerál, který složením odpovídá hydratovanému fosforečnanu hořečnato-hlinitému.Jeho název není odvozen od barvy minerálů, ale z francouzského slova turquois (turecký). Do Evropy byl dovážen z Persie přes Turecko. Je to jeden z nejúčinnějších léčivých kamenů. Přináší zotavení ducha i pohodu těla. Jedná se o ochranný kámen používaný od nepaměti na amulety.

MODRÁ

Všeobecný význam modré barvy je klid, mír, uvolnění a vyváženost. Modrá uklidňuje, zjemňuje, ochlazuje, uschopňuje vnímání a je ideální barvou pro „modrou hodinku“, pro uvolněnou a harmonickou atmosféru.

Modrá planeta - naše Země.

Při meditaci podporuje schopnost zážitků a otevírá ducha intuici a dojmům, které jsou na vyšší úrovni a s kterými se člověk podvědomím může spojit, aby získal pomoc ke zdolání života a k posílení ducha a duše. Modré nebe otevírá ducha a duši a dává blažený pocit neskonalých dálek a absolutní vnitřní svobody. Je to také barva touhy, odevzdanosti, víry a oddanosti Bohu a věrnosti a symbolizuje idealistické, zasněné a důvěřivé myšlení. Tato povaha bývá často využívaná a zneužívaná. 

Modrá je barva důvěřivého a dobromyslného idealisty, který má sklon k nezištnosti a k ochotě pomáhat a pro kterého je klid, pořádek a mír to, o co je hodno usilovat. Lidé, kteří mají rádi modrou, mají většinou vyrovnaný charakter a jsou schopni se přizpůsobit, jsou senzitivní a věrní. Vyhýbají se zbytečným nesrovnalostem a hádkám jdou raději z cesty, protože jsou mírumilovní a zdrženliví. Modrá ale symbolizuje i důstojný klid, samostatnost, plnění povinností a úctu k zákonu a pořádku. Při pocitu sebe-hodnoty odpovídá modrá barva přizpůsobení se nutným požadavkům a tomu, co je dáno, a tím má sklon ke konservatismu, přísnosti a tradičnosti. Rozumoví lidé, kteří jsou si vědomi úspěchu a mají nad sebou kontrolu a kteří kladou důraz na ušlechtilý zevnějšek, dávají této barvě přednost velmi důrazně, protože modré oblečení působí vznešeně, elegantně a nenápadně.

Striktní odmítání této barvy ukazuje na depresivní, odmítavý postoj, s kterým je většinou spojeno velké zklamání. Někdy to může být v souvislosti s nucenou izolací, nebo s bolestnou ztrátou, jako je např. náhlé rozloučení způsobené smrtí nebo rozvodem. Ale i nedostatečné naplnění partnerského vztahu a duševní osamělost se někdy ukazují v negativním postoji k modré barvě. Modrá podporuje schopnost k vyváženosti a mírnosti a stává se tak cennou pomocí pro stresované a neklidné lidi, po kterých je požadováno víc, nežli unesou. Z toho důvodu by měly roztržité, nekoncentrované a příliš čilé děti, dělat školní úlohy pod modrým světlem. Modrá vyvolává pocit klidu, harmonie a bezpečí a poskytuje tím uvolnění a spokojenost.

Použití a symbolika modré barvy
Denní obloha má modrou barvu, to je způsobeno Rayleighovým rozptylem světla na molekulách vody. Stejně tak i tlustá vrstva vody má modrou barvu, protože voda pohlcuje červené světlo (s vlnovou délkou kolem 750 nm). (Oproti tomu je těžká voda bezbarvá, neboť absorbuje záření vyšších vlnových délek.)
Modrá barva se používá na mnoho uniforem, takže jejich nositelům se pak přezdívá např. „modrá armáda“ (pro železničáře) apod.
Modré límečky je v angličtině označení dělníků - proti bílým límečkům úředníků
Modré světlo na železničním návěstidle znamená "posun zakázán"
Modrá barva obecně označuje muže či chlapce, oproti růžové, která označuje ženy a dívky.
Termín „člověk s modrou krví“ označuje člověka z aristokracie. Důvodem je, že skrz neopálenou kůži jsou lépe vidět modře zbarvené žíly.
V Microsoft Windows se jako „modrá smrt“ označuje havárie operačního systému, při které se chybové hlášení zobrazí přes celou modře zbarvenou obrazovku (viz BSOD).
Modrá stuha je ocenění udělované lodi, která dosáhne nejrychlejšího času při přeplutí Atlantiku.
Na lékařských diagramech se modrou barvou označuje neokysličená krev, resp. žíly, které ji vedou.
Modrou barvu používá jako svůj symbol ODS (jejím logem je modrý pták).
Jako „modrokabátníci“ (pro barvu uniforem) byli v americké občanské válce označováni vojáci Unie.
Světle modrá barva (azzurro) je národní barva Itálie, k vidění např. na reprezentačních dresech jejích sportovců.
„Velká modrá“ či „Modrá dáma“ je slangové označení firmy IBM.
„Malá modrá“ je slangové označení firmy Microsoft.
Ve Stopařově průvodci po Galaxii se několikrát vyskytuje postava „Húlúvú“ popisovaná jako „superinteligentní odstín modré barvy“.

FIALOVÁ

Fialová, barva ležící ve spektru mezi červenou a modrou, symbolizuje změnu, překročení a přenesení se jinam. Je to sjednocení dvou opačných pólů, soutok dvou sil, spojení dvou kontrastních, energetických faktorů. fialová je barva inspirace, mystiky, magie a kouzla. 

Mandala by Jim Gogarty 2011

Ve fialové se tedy sjednocují dva protiklady, totiž modrý klid a červená pohonná síla. Modrý klid je povzbuzován červenou pohonnou sílou a červená pohonná síla je modrým klidem vyrovnána a ponořována do senzitivní citlivosti. Směsí červené a modré prokazuje fialové sjednocení symbolů s nimi spojených, totiž symbolu materie a ducha. materie a duch podléhají v pozemském životě mnoha procesům změny a tříbení, což může někdy vyvolávat velmi bolestné zážitky a dojmy. Proto je fialová dávána také do spojitosti s žalem, pokáním, odříkáním a odvracením se od světských požitků.

Milovníci této barvy jsou velmi senzitivní a do sebe obrácení. necítí se přináležet k masám, a vyhledávají nerušenou samotu, daleko od hluku a zmatku. U lidí se zálibou ve fialové barvě se vždy jedná o velmi neobyčejné individualisty, vysoce senzitivní umělce nebo o introvertní lidi, kteří stojí stranou a jsou považováni za podivíny. Na této barvě vždy ulpívá něco neobyčejného. Avšak ve světě střízlivého realismu se jí nevěnuje mnoho obdivu ani lásky. Vědci zabývající se barvami zjistili, že je fialová velmi oblíbená u dětí. Lidé, kteří fialovou odmítají, jsou často zatíženi silnými depresemi a náladovostí, nebo jsou zapleteni do erotických a toužebných citů, které bolestně volají po "osvobození". Bledá "lila" barva symbolizuje pravou lásku k bližšímu nebo obětavost. Lidé, kteří mají tuto barvu v oblibě, mají často zvláštní vztah k trpělivému snášení útrap a vidí v tom nutnou zkoušku, kterou jim osud uložil. Obliba k této barvě vzrůstá s přibývajícím stářím, z čehož se dá soudit na zkušenost a zralost a s nimi spojeným porozuměním pro žal a tíseň.

Použití a symbolika fialové barvy
V roce 1860 fialové barvivo začali používat biologové a lékaři jako kontrastní látku při mikroskopování. Na takto obarveném preparátu objevil například německý chemik Robert Koch bacil tuberkulózy.
Německý básník Goethe, autor rozsáhlé Nauky o barvách, spojoval s fialovou barvou představu vyžilého stáří. V obecném povědomí si fialová barva dlouho udržovala nevalnou pověst. Pro mnohé symbolizovala podvod či klam a byla spojována s pojmy jako "jed" nebo "podlost". Tvrdilo se, že má deprimující vliv.
Katoličtí biskupové se dodnes oblékají do sytě fialové a kardinálům navléká papež k purpurovému rouchu ještě ametystový prsten.
Jako barva smutku symbolizuje fialová v katolické liturgii pokání v adventní a postní době.
Fialovou si za svou barvu zvolilo ovšem také feministické hnutí moderní doby. Podle některých psychologů má i toto rozhodnutí hlubší zdůvodnění. Fialová barva totiž evokuje dávný archetyp obojakosti, hermafroditismu, sjednocení mužského a ženského principu v jednotném obrazu světa. Již ve středověku byla považována za symbol jednoty protikladů, za syntézu agresivní mužské rudé a umírněné ženské modře. Proto může vyjadřovat zrovnoprávnění obou pohlaví.
Zajímavá je ovšem i samotná etymologie slova "fialový". Latinské violentia totiž znamená "násilí" a violare je totéž co porušit, podupat nebo znásilnit. Stejného původu je i anglický výraz violence (násilí). Tyto odvozené tvary pocházejí ze slova viola , tedy fialka. Negativní významové propojení zřejmě způsobilo, že fialová se používala i k ocejchování nepohodlných lidí. V koncentračních táborech nacistické třetí říše byly fialovým trojúhelníčkem označováni homosexuálové.
Volba správné barvy byla zřejmě i jednou z příčin neobvyklého komerčního úspěchu "fialové krávy" a s ní spojené čokolády Milka. Na počátku reklamní kampaně stála modelem švýcarská dojnice Adelheid, několikanásobná šampionka různých soutěží. Při přípravě snímku na ni fotograf vypotřeboval dvanáct balení sprejové zdravotně nezávadné barvy. Výsledek zná snad každý Evropan. Dnes je fialová kráva Milka přísně střeženou obchodní značkou. (Vždyť fialová je velmi oblíbená u dětí - viz výše).

RŮŽOVÁ

Růžová obsahuje jemnější kvality červené a je označována jako barva srdce. Symbolizuje lásku, náklonnost a oddanost v srdeční úrovni, bez pudové smyslnosti a vilné vášně. 

Růžové růže jak romantické

Růžová je barva čistých duševních pocitů lásky na vyšší úrovni, barva něhy, jemnosti a oddanosti. Tato barva dělá člověka vnímavého přijmout ušlechtilé chvění harmonické lásky a nezištné příchylnosti a podněcuje k tomu, aby byly tyto pocity štěstí plně prožity a vyjádřeny. Obzvlášť silná obliba růžové zdůrazňuje větší potřebu lásky a ochrany. Něžní, senzitivní a zasnění lidé, kteří potřebují hodně příchylnosti a lidského tepla k dosažení vnitřní stability, dávají růžové barvě přednost velmi často a výrazně. Milovníci této barvy mají extrémně ženské rysy, neboť něha, zdrženlivost a ženskost se pojí k růžové. To je vidět i na starém zvyku obklopovat novorozená děvčata růžovými věcmi.

Lidé, jejichž oblíbenou barvou je růžová, jsou ale i rození požitkáři, kteří se vrhají s rozkoší do všeho, co jim dělá radost a povyražení. Je to barva jemného způsobu života, zdrženlivé elegance, slavnostních nálad a sentimentálních citů a hnutí mysli. Přehnaná touha po růžové však vyjadřuje narušený vztah k realitě a vědomé odvrácení se od vážných věcí života. Tito lidé vidí vše "růžovými barvami" a vznášejí se na "růžovém obláčku". Mají strach před tvrdou skutečností a pokoušejí se jí uniknout.

Když ale člověk tuto barvu rozhodně odmítá, poukazuje to na občasné, nevědomé postrádání něhy a příchylnosti, ale i na snahu o samostatnost a emancipaci a na odmítání sentimentálních citů. Testy prokázaly spojitost mezi oblibou pro růžovou a stupňující se žádostí po sladkostech.

ČERVENÁ

Teplá červená barva je symbolem chuti do života, je výrazem emocí a lásky k smyslovému životu, zážitkům, zdolávání nesnází a dobyvačnosti.

Rudá růže v řeči květomluvy "Miluji tě".

 Je to barva ohnivého východu slunce, má největší schopnost proniknout, aktivovat, vitalizovat, zintensivňuje a nalaďuje dynamicky, průrazně a agresivně. Smysly pociťují červenou barvu jako vzrušení, touhu, žádostivost. Jsou-li tyto pocity spojeny s libostí, pak se červená stává silným, smysly podporujícím, energetickým dárcem, který působí povzbudivě, podněcuje a stupňuje tělesnou sílu a výkonnost ve všech oblastech.

Červená odpovídá životní síle, pocitu vlastní hodnoty a sebedůvěry ve vlastní talenty a možnosti. Červené chvění způsobuje vždy energetický zisk. Červená dělá člověka hovorného, snaživého, vášnivého a dodává mu aktivitu při zahálčivosti, nechuti k práci a lenosti v učení. Děti, které mají s učením potíže, by měly dělat úkoly pod červeným světlem. V oblasti sexuality vyjadřuje tato barva čistě tělesné pudy, zaměřené na získání požitků. Ve zvětšené míře působí červená barva na nervový systém dráždivě a může vyvolat u choleriků, nebo u lidí trpících nervovými chorobami, agresivitu, až k záchvatům zuřivosti.

Na červenou barvu můžeme pohlížet a ji vnímat se zcela smíšenými pocity, totiž buď jako vzrušující, slastiplný, dynamický pramen síly, který podněcuje ke stupňující se potřebě rozkoše, k smyslovým požitkům a vitálním výkonům, nebo ji můžeme vnímat jako barvu zneklidňující, ohrožující a odpornou, pakliže se vyskytují pocity nechuti, deprese nebo nervového předráždění. Tehdy způsobuje červená barva smyslové předráždění a je původem odmítavosti, vzdoru a dokonce pocitů odporu. Odmítnutí silné, ohnivé červené může být vysvětleno, mezi jiným, také erotickým zklamáním a neukojenou, smyslnou touhou. Kdo ale červenou barvu miluje, ten pociťuje její zářivé teplo jako positivní a stimulující a cítí se jím posilněn, motivován a jaksi povznesen a tím také "vznešený". To souvisí i se skutečností, že červená stupňuje a komprimuje vědomé zážitky a city.

Červená vyjadřuje i silnou vůli, milovníci této barvy jsou vždy rádi aktivní, připraveni podávat výkony, jsou flektivní a nedají se tak lehce porazit. Ukazují odvahu k boji a výdrž. V oblibě k červené se ale částečně ukrývá i skutečně silné přání být nápadný a dosáhnout pozornosti a uznání. Někdy je v tomto upřednostňování červené i sklon k tomu, že chce člověk vypadat velkolepě a že chce imponovat, což lze také vykládat jako vůli ovládat a dominovat.

Psychologický význam červené se ale výrazně změní, jsou-li do ní přimíchané žluté, hnědavé nebo modravé tóny. Čím více se červená přibližuje hnědé, o to více se mění z dráždivého do uklidňujícího tónu. Naproti tomu, je-li do červené přimíchaná žlutá, je účinek tohoto oranžovo-červeného odstínu podněcující, povzbuzující a radostný.Mají-li červené tóny modravý nádech, nechá si jimi zprostředkovat vyrovnanost, dobromyslnost a nezištnost.

Použití a symbolika červené barvy
Okysličená lidská krev má červenou barvu, což je způsobeno přítomností hemoglobinu. S tímto faktem zřejmě souvisí další symbolika:
Červená barva symbolizuje hněv, např. ve rčení vidět rudě.
Planeta Mars má načervenalou barvu (kvůli přítomnosti oxidů železa), pro kterou byla asociována s bohem války, Martem.
V křesťanství je červená barva symbolem prolité krve mučedníků, proto se používá jako liturgická barva při jejich památkách.
Historicky, zvláště v tradici antického Říma je červená či purpurová barva chápána jako barva královská či slavnostní. Odtud též liturgické užití červené barvy při velkých svátcích, které nejsou oslavami mučedníků (např. Květná neděle, Velký pátek, Seslání Ducha svatého).
Červená barva je výrazná, chápe se jako varování či jiná důležitá zpráva.
Červená barva na semaforu (i na jiných místech) znamená stůj.
V pražském metru označuje červená barva trasu C, vedoucí přibližně ve směru sever–jihovýchod, s konečnými stanicemi Ládví–Háje.
Červená barva symbolizuje lásku či erotiku (červená knihovna, červené lucerny).
Červená barva symbolizuje socialisty či (hlavně) komunisty.
V čínské tradici je červená barvou štěstí.
Červenou barvou je v účetnictví vyznačen dluh, ztráta (výraz v červených číslech znamená ve ztrátě).

ORANŽOVÁ

Oranžová je symbolem veselí, optimismu a radosti ze života. Je to teplá, pozitivní, povzbuzující barevná energie, která velmi pomáhá proti depresím, pesimismu, nespokojenosti, pocitům nechuti a letargii.

Oranžový pomeranč roste v oranžérii a dělá se z něj oranžáda.

 Oranžová zvětšuje pocit živosti, ctižádostivost, chuť k aktivitám a dopomáhá k odvaze a síle.  Je to barva, která dělá povšechně dobře, a proto se na ni pohlíží jako na „sociální barvu“, která animuje k srdečnosti a radosti z kontaktu a které dávají přednost extrovertní a společenští lidé.                                                    Oranžová je také označována jako barva mladistvosti a zdraví, která dělá člověka nepokojným a zvědavým a podněcuje k zážitkům a k dobrodružství. Psychologicky vzato má zářivá oranžová barva charakter „dát se strhnout proudem“. Jako žhavý, ohnivý plamen pronikne, zahřeje a osvítí svým leskem vše, co se jí postaví do cesty, a potom zanechá efektní, ohromující dojem. Tato barva, stvořená z barevných kvalit červené a žluté, které jsou symbolem faktorů osobnosti a moudrosti, obsahuje mocné, povzbuzující vlastnosti. Oranžová má v sobě něco vyzařujícího, sdělujícího a úchvatného. Má ve své podstatě požitek zjemnělé smyslnosti a ztělesňuje, na rozdíl od agresivní a rozkoš zdůrazňující červené, erotiku něžnou, láskyplnou, spojenou s vřelými city, touhami a přáními.

Oranžová signalizuje optimistickou chuť do života, citové teplo a otevřenost k bližním a všeobecným životním otázkám. Toto barevné chvění pomáhá přemoci citové výbuchy, uvést emoce na správnou kolej a dosáhnout nad sebou kontrolu. Budhističtí mnichové nosí z těchto důvodů oranžová roucha. Milovníci této barvy mají částečně touhu vyniknout, hrát jistou roli, a tím získat na významu a vážnosti. Jejich smysl pro umění, řemeslo a zábavu je velmi silný. Jsou schopni obětavé odevzdanosti a pomáhají a podporují vždy tam, kde je to nutné. Jejich sklon k perfekci a přesnosti je nápadný. Kdo tuto barvu striktně odmítá, má často pocit, že mu není rozumněno a že s ním osud špatně nakládá. takový člověk má také potíže s navazováním kontaktů, nebo má zábrany, což může být způsobeno duševní sklíčeností, nebo pocity méněcennosti.         Oranžová je barva sebedůvěry, nadšení, odvahy a lehce a radostně zvládnutého života.

Využití a symbolika oranžové barvy
Oranžová barva se někdy používá jako varování či zvýraznění podobně jako žlutá.
Oranžová je národní barvou Nizozemska, neboť tamější vládnoucí dynastie má své počátky v nasavsko-oranžském rodu.
Nizozemská národní mužstva (nejznámější je to fotbalové) používají oranžové dresy a jsou přezdívána Oranje – holandsky oranžová .
V Severním Irsku se oranžovou barvou označují protestanté (viz Oranžský řád).
Oranžová barva byla v roce 2004 symbolem tzv. oranžové revoluce na Ukrajině.
V Indii oranžová barva označuje hinduismus.
Oranžovou barvu používají jako svůj symbol židovští osadníci v Pásmu Gazy.

ŽLUTÁ

Žlutá je nejsvětlejší ze všech barev, působí jasně, povzbudivě, zahřívá a rozveseluje. Je to symbol moudrosti, vysoké inteligence a myšlení. Svým pozitivním, magnetickým chvěním působí žlutá povzbudivě na nervy a ztělesňuje pocit svobodného, nezatíženého vývoje, uvolnění a osvobození.

Žlutá slunečnice má barvu po slunci, za kterým se otáčí.

Žlutá , barva slunce stojícího v zenitu, platí také jako symbol osvícení a vysvobození, podporuje chápavost a horlivost v učení a působí pozitivně na paměť. Je to barva spokojenosti, kreativity a představivosti a je působivým prostředkem proti špatné náladě, nechuti a skleslosti. Zastupuje totiž vždy radost, veselí a chuť do života. Nadmíře pozitivních citů se říká „žlutá nálada“.

Žlutá podporuje schopnost kontaktu, zpracování zážitků a dojmů a oživuje veškeré myšlení podněcováním nervových impulsů. Záliba ve žluté značí duchovní čilost, vnitřní bdělost a ochotu stále se něčemu přiučovat. Intelekt a paměť jsou silně vyvinuté a vnímavé. Milovníci žluté neustále hledají, čím by rozšířili svůj horizont, hledají stále něco nového, milují volné vztahy, pocit nezávaznosti a jsou přitom naplnění silnou touhou po dálavách. Tito lidé vystupují skromně a mile, jsou velmi velkorysí a upřímní, jsou všestranně nadaní a prakticky založení. Teplá, silně žlutá také ztělesňuje různé zájmové oblasti, duchovní schopnosti a nadání, až ke genialitě, přičemž se myšlení může až rozštěpit, nemá-li člověk dostatek stability a disciplíny.

Žluté typy mají také tu zvláštnost, že stále něco od druhých očekávají. Přitom se často oddávají chybným nadějím, jelikož mají sklon k ohromnému sebepřeceňování. Jestliže jsou ve svém očekávání zklamaní, prožívají stav mysli, který se lidově nazývá „žlutý závistí“. Milovníci žluté dávají přednost spekulativnímu před tím, co je založeno na důkladnosti, přičemž může vzniknout jistá povrchnost, která ztrácí zřetel k relaci. Lidé, kteří žlutou rozhodně odmítají, to často dělají z pocitu ukřivdění nebo pocitu, že musí vstoupit s ostatními do konkurenčního boje. Přitom se necítí dostatečně schopni, nebo že na to nestačí a přiměřeně prudce reagují. Ale přesto se snaží udržet vnější zdání a nedát najevo závist nebo nepřejícnost. Jelikož je žlutá barvou dobrého kontaktu, může její odmítnutí poukazovat na určité komunikační potíže. Dá se to poznat i podle toho, že tito lidé nechávají své hlubší myšlenky a niternější city raději uzavřené v nitru, jelikož se bojí, že by jejich pohnutka mohla být odmítnuta, nebo by jimi mohlo být pohrdáno. Přitom jsou často v zajetí pevně uvízlých konvencí a z dřívějška přenesených mínění a točí se - duchovně vzato - v kruhu. Vnitřní touhy, city a přání jsou dalekosáhle potlačovány a ignorovány.

Žlutá je rozpínající se, zářivá barva, která přináší svou podstatou radost a veselí, oživuje ducha a vyvíjí silně působivý účinek na životní centrum - solar plexus.

Použití a symbolika žluté barvy
Žlutá je velice výrazná barva, maximum slunečního záření je právě v oblasti žluté barvy, lidské oko je na žlutou barvu velice citlivé. Z toho důvodu se žlutá používá pro upoutání pozornosti, jako varování a podobně.
Žlutá je (též v přírodě) barvou signální. Nejvyššího účinku dosahuje v kontrastu s černou.
Na semaforu znamená žlutá barva „pozor“, signalizuje brzkou změnu signálu.
Ve sportu žlutá barva slouží pro varování (žlutá karta), při automobilových závodech signalizuje žlutá vlajka výstrahu, auta se nesmí předjíždět.
Vysoce viditelné žluté barvy jsou používány pro silniční konstrukční zařízení, žlutým majáčkem jsou označena vozidla, která by mohla ohrozit okolní provoz.
V Kanadě a USA jsou školní autobusy natřeny na žluto z důvodu viditelnosti a bezpečnosti.
Žlutá v umění často zastupuje zlatou a jako taková je symbolem věčnosti.
Jako „žlutá rasa“ se označují asiaté.
V USA ve 20. století byli imigranti z Číny a jiných východoasijských zemí hanlivě nazývání „Žlutá hrozba“.
V tradičním západním umění je žlutá barvou bohatství, otcovství, ale též závisti, Jidáše, Židů a synagogy.
Žlutá barva byl symbol čínských císařů a čínské monarchie. Byla to také barva Nové Strany v Čínské republice.
Tužky mají žlutou barvu kvůli své spojitosti s Čínou, kde se nachází nejlepší grafit. Pouze tužky s čínským grafitem se barvily na žluto.
V některých zemích jsou běžně žlutá taxi. Počátek této praxe nalezneme v New Yorku, kde Harry N. Allen natřel své taxi na žluto, když zjistil, že žlutá je na dálku nejlépe viditelnou barvou.
Žlutá je mezi mezinárodními politickými organizacemi barva liberálů.
Žlutého papíru užívají Zlaté stránky – součást telefonního seznamu, který je tříděn podle kategorií.
Dočasné vodorovné dopravní značky jsou provedeny žlutou barvou (na rozdíl od trvalých, které jsou bílé).

BÍLÁ

Bílá, jako nejsvětlejší barevné chvění, je symbolem čistoty, jasnosti, vznešenosti a nevinnosti.
Zdůrazňuje existenci světla, rozpuštění veškeré hrubosti, stav dokonalého odmaterialisování, vykoupení. bílá je ale i známkou nedotknutelnosti, citlivosti a chladné reservanosti.

Bílá růže symbol nevinnosti.

Lidé, kteří dávají bílé barvě přednost, mají sklon k perfekcionismu, abstraktním idejím a smělým plánům. Jsou to otevřené, živé osobnosti, které plánují svůj život chladně a cílevědomě, perspektivně a vědomi si úspěchu. Tito lidé kladou velký důraz na svou pověst a na své vyzařování, ale navenek se chovají chladně a věcně. Své úkoly vyřizují reservovaně a zdrženlivě a mají přitom výborný instinkt pro dobré obchody a výhodné příležitosti. spolehlivost, upřímnost a láska k pravdě jsou vynikající vlastnosti milovníků bílé. Čistota, pořádek a dobré naplánování vlastního života jsou pro ně velmi důležité, nebo´t to jsou zásady, které odpovídají jejich, k perfekcionismu směřující mentalitě a jejich pojetí života.
V případě vnitřního konfliktu, tísně nebo silného duševního zatížení, znamená volba bílé barvy přání po svobodě, osvícení, vykoupení: přání, aby se vše uspořádalo a nové začalo. Čistá bílá je totiž pro vnitřní vyjasnění a vyřešení nějaké nepříjemné situace, ruší staré myšlenkové struktury a připravuje tím nový začátek. Odmítání bílé poukazuje na duchovní bezúčelnost a na vnitřní prázdnotu. občasné důvody tohoto duchovního stanoviska jsou strach, pocity viny, fobie nebo opovržení sebou samým. Bílá má vyzařující, oslňující efekt a působí proto namáhavě na oči (proto se dnes používá v operačních sálech zelené prádlo). "Bílá vlajka", která se používá jako znamení kapitulace, zdůrazňuje vyjasňující, upravující podstatu bílé barvy.

Použití a symbolika bílé barvy
Jako bílí jsou označování členové bílé rasy, tzn. lidé světlé barvy pleti. Viz bílá rasa.
Obecně je bílá symbolem čistoty, neposkvrněnosti.
Bílá barva je jak v západní kultuře, tak např. v Japonsku tradiční barvou svatebních šatů nevěsty.
V čínské a indické tradici je bílá barva smuteční, symbolizuje smrt a je barvou duchů.
Bílá vlajka symbolizuje kapitulaci či příměří, tzn. signalizuje mírové úmysly, obvykle v období války.
Bílé světlo na železničním návěstidle znamená "Posun povolen".
Blikající bílé světlo na železničním přejezdu znamená volno.
Jako bílý šum se označuje signál či zvuk, který obsahuje směs signálů všech frekvencí (obdobně jako bílé světlo obsahuje směs světla všech barev).
Bílý je označení jednoho z hráčů (podle barvy jeho hracích kamenů) v mnoha deskových hrách, např. šachu či go. Soupeřovy kameny jsou nejčastěji černé či červené.

Až do doby Isaaca Newtona popisoval převažující vědecký názor bílou jako základní barvu, ze které vznikají ostatní barvy tím, že se k bílému světlu přimíchá cosi, co ho zbarví. Newton navrhl pokus, při kterém světelným hranolem rozložil bílé světlo v barevné spektrum, které dalším hranolem spojil opět do bílého světla. Tím dokázal, že naopak barevné světlo je základní a bílé světlo vzniká smíšením světla všech barev.

Tento dopis spal

Jiří Wolker 1900 -1924

Jiří Wolker (1900 – 1924)

Marii Horákové
Prostějov, duben 1918





Můj nejdražší miláčku!
     Především odpusť, že Ti píši na takovém hadru, ale u mého psacího stolku sedí máti, a kdybych tam si šel pro papír a obálku (že je zde Dorek, ví) hned by pochopila, komu chci psát. Proto Ti píši na klavíru a brnkám k tomu jednou rukou, aby myslela, že hraji.
     Ty, miláčku, nevíš, jakou starost jsi mi způsobila. Včera jsem byl celý zoufalý, ačkoliv jsem si byl jist, že polovice řečí (hrozeb), kterými Ti milost. paní máti vyhrožovala, byly jen z chvilkového rozčilení slibovány a že k jejich uskutečnění nedojde. Však přesto byli jsme tím oloupeni o mnoho sladkých, růžových chvil.
     Byla-li jsi mi drahá, moje Mařenko, jsi mi nyní tisíckrát dražší. Pro Tebe, mé sladké dítě, snesl bych všechno, všechno, jen ne tvrdé slovo od Tebe: „Již Tě nemiluji“.
     Jsem s Tebou stále, myslím na Tebe stále. Proklínám však svět, tento mizerný, zvrácený a pro milující duše nemající pochopení. Hle, jaké to mohlo být krásné, kdybychom se mohli milovat opravdu, v záři slunce s úsměvem na rtech před očima ostatních.
     A bylo by to správné, bylo by to zdravé a přirozené.
     A tak musíme se stříci, ohlížeti se, jako kdybychom prováděli něco špatného, zlého. A my zatím planeme věcí zde na světě nejzářnější, nejvznešenější a nejsvatější – Láskou.
     Jak Tě miluji, snad jsi dostatečně přesvědčena. Proto prosím snášej klidně doteky mé drsné ruky Světa a uvědom si, že trpíš pro Lásku a že vedle Tebe na světě stojí jedno srdce, které cítí všechny Tvé bolesti i radosti s Tebou, které Tě nesmírně miluje a pro Tebe snáší všecko ne s nechutí, ale s radostí. Opravdu bylo mi vždycky radostí, když mohl jsem snésti něco pro Tebe, pro Tebe, pro svou Mařenečku!
     Tak, prosím, učiň i Ty.
                                Tvůj Jirka,
                        kterému nebude dlouho dopřáno Tě líbat.

P.S. Tento dopis spal. Mohou Tě prohlížeti Tvé věci a mně by nebylo milé, kdyby na něj přišli.

Jak vznikla naše příjmení

podle knihy Dobravy Moldanové NAŠE PŘÍJMENÍ

Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší pravopisem, skloňováním. Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí v přechýlené podobě na manželku a dcery - i když se při sňatku snoubenci mohou dohodnout jinak.

Dědičná příjmení se u nás vyvíjela postupně z nedědičných příjmí (přízvisek), kterými se rozlišovali lidé stejného jména v obci nebo v jiném kolektivu. Samo slovo příjmení dodnes označuje druhotný vztah k osobnímu jménu, stálo jen "při jméně" a  doplňovalo je. Nabývalo významu teprve ve chvíli, kdy pouhé označení osobním jménem nestačilo k přesnému odlišení osob. Soubor osobních jmen užívaných v příslušném kolektivu byl nevelký. Opakovalo se jich vlastně jen několik. Jejich nositelé se proto odlišovali často rozličnými domáckými podobami svého jména. Např. Jan jinak Janoušek šenkýř, Jan řečený Janák, Jan Jenišek, Jan jinak Janek v Chuchlíku, Jan jinak Jíša, kovář.
Jindy se jmenovci rozlišovali označením otce a též - podstatně řidčeji - označením matky či manželky. Není třeba zdůrazňovat, že každá generace mohla být označována jiným příjmím ( 1456 Jan Turek, syn někdy Václavuov, Chalupa řečeného) nebo že jeden člověk mohl mít příjmí několik. Hlavně označení podle otce (1676 Jan Martinův) vedlo k dědičnosti příjmí a vzniku příjmení (Martinů, později i Martin).
Někdy se dědičná jména u rodů udržela přes několik generací, ale také se mohly podoby měnit už za života jednoho nositele. Mnohdy se příjmení drželo, snad vlivem urbářů, tj.knih, do nichž vrchnosti zapisovaly majetek a povinnosti poddaných, spíše na dvorci a na domě než na rodě (1653 Jakub Skuhráček - jmenoval se původně Jakub Plocek - přiženil se k dceři Václava Skuhráčka); donedávna se na vesnicích rozlišovalo, jak komu říkají podle usedlosti a jak se píše.

Ve městech bylo bližší, diferencující označení člověka ještě důležitější než na vsi, protože na poměrně malé ploše žilo mnoho lidí. Poněvadž se měštští obyvatelé víc než vesničané od sebe lišili zaměstnáním a původem z různých míst, vystupovala do popředí jako diferencující pojmenování označení podle řemesel (1546 Mikuláš Platnýř), místa původu (1581 Šebestián Záblatský, Jiříka Kováře syn ze Záblatí), domovního znamení ( 1525 Jan od Žab - Jan Žába) či místa bydliště v obci(1585 Šimek pod Skalkou).

Podoba a fyzické a duševní vlastnosti člověka byly dalším zdrojem příjmí a příjmení: buď pojmenované přímo (Černý, Veselý, Kučera, Pokorný, Skoupý), nebo nepřímo, přeneseně (Růžička, Jedlička, Bejček, Volek). Podobně se příjmími a příjmeními stávaly charakteristické slovní obraty, narážky na příhody, jejichž hrdinou (často nehrdinným) nositel byl (o jednom rodu Vyskočilů je doloženo, že jeho pradědek získal své jméno tím, že při hospodské rvačce vyskočil oknem). Zejména tato příjmení mají výrazně expresívní charakter, ať už nositeli lichotí nebo ho haní či zesměšňují, a expresivita je bohatým zdrojem tvořivosti (expresivita - citový vztah,citové zaujetí mluvčího vyjádřené různými jazykovými prostředky, citové zabarvení).

Staletý vývoj, jímž naše příjmení prošla, v nich zanechal své stopy: svou podobu odrážejí nejen proměny jazyka, ale i společenské změny v životě národa. Proto jsou mezi nimi nezřídka i taková, která vznikla ze slov už po staletí neužívaných, protože označovala funkce (Purkrábek= purkrabí, správce hradu, později panství) a věci (Ksás = renesanční kalhotky), které z běžného života už dávno vymizely nebo svůj význam změnily (Hrubý mělo původně význam velký). Také se mezi nimi udržela jména vzniklá z křestních jmen, která dávno neužíváme a některá dokonce už ani neznáme, a z odvozenin z osobních jmen, které se v novém jazyce netvoří (Janeba z Jan). Jsou mezi nimi též archaismy hláskové (udržel - Udržal). Příjmení však nevznikala jen ze slov a jejich podob spisovných: vznikala na celém území obývaném Čechy a obráží i rozrůzněnost nářeční - jak lexikální (Grmela = kudla, starý nůž, přeneseně nešika), tak tvaroslovnou a hláskovou (Luža); vznikala i ze slov slangových (Kolmistr měl ve staročeské huti na starosti uhlí).

Naše příjmení vznikala behěm několika století, od 14. do 18.století, nejprve u šlechty, pak u měšťanů a u svobodných sedláků. Vývoj společnosti a zdokonalování veřejné správy vyžadovaly přesnou evidenci osob: tato potřeba vedla k ustalování příjmení. Po rozmanitých nábězích byla u nás dědičnost a neměnnost příjmení uzákoněna r.1780. Tehdy také dostali své příjmení bezzemci a čeleď. Dnešní grafická podoba příjmení se datuje od poloviny 19.století, kdy došlo k pravopisné refomě, která je základem moderního českého pravopisu. Jen některá příjmení výjimečně udržují starou grafickou podobu (Gerzabek = Jeřábek, Auředník = Úředník).
Významu příjmení ze zapomenutých slov porozumíme, nahlédneme-li do slovníku starého jazyka a do knih kulturně historických, do dějin techniky i do starých literárních děl. Podobně může klíč k pochopení významu příjmení přinést studium nářečí a řemeslnických slangů. Některá příjmení můžeme vyložit několika způsoby, podle toho, kde a kdy vznikala. Výklady nejsou vždy stejně průkazné.
Českých příjmení je víc než 40 000. Za předpokladu, že by byla rovnoměrně rozdělena, mělo by jedno příjmení asi 250 nositelů. Víme, že tomu tak není: některá příjmení jsou obvyklá, vyskytují se u mnoha rodin, jiná (a jejich mnoho) jsou vzácná a udržují se jen u potomků jednoho či několika málo rodů.
Nejčastější české příjmení je NOVÁK (má ho necelé 1% naší populace). Že je u nás tolik Nováků, je způsobeno tím, že novost byla prvním a výrazným rozlišovacím znakem člověka, který přišel do uzavřeného kolektivu. Totéž platí o příjmení NOVOTNÝ a ovšem i o méně četných příjmenéch NOVÝ, NOVÁČEK stejného významu. Dalším výrazným rozlišujícím rysem byl vztah k vrchnosti. Od poddaných obyvatel vesnice se podstatně lišil svobodník: dostal příjmení SVOBODA. Stajně výrazně se od člověka ze vsi, ze selské usedlosti, lišil člověk ze dvora, DVOŘÁK. Na Moravě toto příjmení bylo synonymem příjmení SVOBODA. Stejně četné je i příjmení ČERNÝ. Mezi populací převážně světlovlasou, jaké u nás v minulosti převažoval, byl člověk s černými vlasy a snědou pletí nápadný. Toto příjmení má u nás i svůj německý ekvivalent, až už ve formě spisovně německé SCHWARZ nebo počeštěné ŠVARC.

Skupina příjmení vzniklých z rodných a křestních, tj.osobních jmen (OJ) je obrovská: existuje asi 150 českých přípon, jimiž jsou tvořena. Základem jsou osobní jména, které se u nás hojně vyskytovala po staletí. Vytvářejí velké skupiny odvozenin. Jedná se zejména o OJ Jakub, Jan, Martin, Marek, Matouš, Mikuláš, Matěj, Václav, Petr, Šimon. Například příjmení z různých podob jména Jakub má přibližně 1,5% naší populace, což je víc než příslovečných Nováků.
Celá řada osobních jmen, které dala základ velkým skupinám českých příjmení, se už u nás jako osobní jména nevyskytují nebo jsou výjimkou: patří k nim například Vavřinec, a zejména Benedikt, které je základem příjmení Beneš a dalších odvozenin jako je Bendl, Benda. V raném středověku je k nám přinesli mniši benediktýni, kteří stále nejen u zrodu české církevní organizace, ale také zavedli na svých statcích pokročilé metody pěstování zemědělských plodin. Na jejich farnostech děti dostávaly toto jméno.
Osobní jména, které se stávala příjmeními, často označovala otce. Na rozdíl od jiných slovanských (srovnej častá jihoslavanská příjmení končící na -ič), ale i neslovanských, například severských, jazyků (srovnej švédská příjmení zakončená -son, -sen) však tento vztah nebývá většinou vyjádřen příslušnou přivlastňovací příponou. Jména jako Martinův, Jakubův nejsou příliš obvyklá, často máme doklad o jejich změně v Martin, Jakub.

Další velkou rozmanitou skupinu českých příjmední tvoří příjmení z místních jmen (MJ). Označovat člověka podle místa jeho původu či majetku bylo obvyklé u šlechty stejně jako u měšťanů už od středověku. Je celkem logické, že zatímco některá osobní jména vytvářejí velká hnízda odvozenin, příjmení z místních jmen se vyskytují v mnoha menších skupinách. Způsobů odvozování je řada. Řídká jsou příjmení z ustrnulých předložkových pádů (Skaunic), dost běžná z 1.pádu (Bechyně); v této skupině je dost českožidovských příjmení. Jako příjmení se vyskytují i zdrobněliny z místních jmen (Bechyňka). Jsou též příjmení z 2.pádu (Chaloupek z MJ Chaloupky). Nejčastější jsou příjmení odovozená z MJ příponou -ský. K příjmení z MJ se druží příjmení z obyvatelských názvů (Benátčan z Benátky, Bejšovec z Býšov, Samšiňák z Samšina).
Nemálo příjmneí vzniklo podle domovních znamení či podle erbu: Anděl (dům U anděla), Kotva (dům se znamením kotvy), Závojský (dům U závoje), Vocloň (dům U slona). K příjemním z MJ se druží příjmení z názvů kmenů (Hanák), zemí (Slezák) a národů (Němec).

Třetí skupinu příjmení tvoří příjmení z apelativ (A), tj. podstatných jmen, přídavných jmen, sloves, příslovcí, částic a citoslovcí obecného významu. Je velmi rozmanitá. Obráží v celé šíři svět, v němž se naši předkové pohybovali, jejich život rodinný i společenský, přírodu, která je obklopovala, svět práce stejně jako sféru intimní.
Řada těchto příjmení zařazuje člověka podle jeho místa v lidském kolektivu, podle jeho zaměstnání, charakteristických rysů fyzických i duševních, podle událostí, v nichž se proslavil. V běžném styku ztrácí příjmení pro nás svůj původní význam a vnímáme je jen jako označení kontrétního nositele. Výjimku tvoří příjmení utvořená ze slov, která se vztahují k oblasti sexu a vyměšování. Ta byla vnímána jako neslušná a sami jejich nositelé se mnohdy přičinili o změnu: například z celého širokého jihočeského rodu Uchcanejch si toto příjmení ponechal jen jeden z jeho členů. Ostatní si je změnili na neutrální  Urban. pravděpodobně v tomto směru působili i faráři, které vedli matriky. Do naší doby se udržela vlastně jen tak, která svůj "necudný" význam ztratila: některá slovesa pohybu (Jebavý) a dnes už neužívaná pojmenování telesných orgánů např. Kep (Kepka, Kepák) nebo Hrma. Zato ale ve vídeňském adresáři z r. 1930 čteme příjmení českého původu Kunda, Pudelka, Ritka, Wosserka, Skurwa, Gebák, Gebala (g=j) a další: v německém prostředí se uchvovala, protože nikdo nevnímal jejich obecný význam.

K charakteristice člověka se zejména dobře hodí přídavná jména, protože označují rozmanité vlastnosti, jako tvar těla (Dlouhý), nápadnost některé jeho části (Hlavatý, Černý), vlastnosti hlasu, temperament, povahu, způsob vystupování (Křikava, Smutný, Pokorný). Nezřídka při označování člvoěka přídavným jménem působila metafora: přezdívku Hedvábný, která se pak stala příjmím a posléze příjmením, mohl dostat nejen ten, kdo měl hebkou, svěží pleť, ale i kdo měl jemné způsoby.
Podobně jako přídavná jména stávala se příjmeními i podstatná jména charakterizující člověka, označující části těla, zejména části těla nápadné a odchylné od normálu (Hlava, Kotrba, Nosák, Ouško, Očko, Huba, Brada, Hnát, Nožička, Koleno, Ručka, Bříško), též názvy tělesných a duševních vlastností (Rozum, Žert, Nepokoj, Sváda, Pleticha, Smysl, Trampota, Láska, Naděje, Pýcha), stejně jako z podstatných jmen vyjadřujících dojmy a vjemy lidkých smyslů (Hlas, Řmot, Lomoz, Skřek, Sten, Ticho, Puch, Krása, Nádhera, Špína, Hlad, Lahoda). Výrazně metaforický význam si dodnes uchovala zejména příjmení tvořená z obecných jmen nebo z osobních jmen s přívlastkem shodným (Suchařípa, Kozibrádka, Malypetr).
Příjmeními se stala i slova, která značí věk a vzrůst (Dítě, Roček, Robek, Hoch, Pacholík, Jinoch, Vejrostek) a příbuzenské vztahy (Rodič, Babuška, Děd, Stařeček, Otec, Tátovský, Matička, Synek, Pastorek, Schovanec...)

Velkou skupinu tvoří příjmení z názvů sociálních skupin (Měšťan, Sedlák, Čtvrtník, Chalupník, Dvořák, Zeman, Hrabě, Biskup, Kaplan), zaměstnání (Pasák, Stádník, Bača, Koňák, Volák, Chmelař, Mysliveček, Ptáčník), funkcí a úřadů (Starosta, Rychtář, Fojt, Vladař, Úředník, Šafář), rozličných označení vojenských osob a to nejen podle hodnosti ( Voják, Dráb, Střeleček, Dragoun, Kaprálek, Fendrych, Jenerál), ale i podle velitele, pod nímž voják kdysi sloužil ( Tampír z Dampierre, Lagron z La Corona).

Velmi rozmanitá jsou příjmení z názvů řemesel (Kovář, Tesař, Krejčí, Řezníček, Pekař, Zedník, Kramář, Šenkář, Forman). Řemeslníci dostávali přezdívky i z názvů nástrojů, jimiž pracovali (krejčí Jehlička), a také podle potřeb svého řemesla (švec Cvoček). Touto cestou vznikla příjmení z názvů nástrojů (Kladivo, Sekera, Palice, Vařečka) nebo podle výrobků (Jitrnička, Buchtička, Polívka, Vomáčka, Rosol, Mlíčko, Otruba, Krupka). Mnohá z nich vznikla též na základě přirovnání: kdo seděl nehnutě jako pečeně nebo buchta na pekáči dostal jméno Pečeně nebo Buchta, člověk se scvrklými tvářemi jméno Křížala, neergický Kaše, člověk s nezdravě bledou pletí jméno Sejrek.

Příjmení vznikala i z názvů dopravních prostředků (Kočár, Kára), hudebních nástrojů ( Trubka, Cimbál), zbraní (Kord, Píka). Jsou též příjmení podle názvů mincí (Penízek, Groš), nádob (Sklenička, Flaška), proutěného nářadí (Koš, Opálka), kusů nábytku (Lavička, Stolek), z označení potřeb ke hrám (Karta, Kuželka). Z názvů budov, jejich částí i místností vznikla další příjmení (Komín, Pícka, Podlaha, Kuchynka). Proč se taková slova stala příjmneními, se musíme dohadovat: jen málokdy najdeme v pramenech vysvětlení.

Vznikla též příjmení ze starých názvů chemických výrobků (Kamenec, Ledek, Šmolka, Barva) a z označení rozmanintých odpadků (Popel, Kopt, Prach, Pleva). Podle kusu obuvi nebo oděvu pojmenovali nejspíše člověka, který se jím odlišoval od svého prostředí - někdy výrobce, jindy člověka parádivého či naopak neodbalého. Z názvů obuvi jsou příjmení Bačkora, Škornička, Pantoflíček,  podle částí oděvů a jeho doplňků Kaftan, Kožíšek, Rubáš, Pásek, Prýmek; nápadná jsou příjmení z kusů oblečení vyšlých z módy (Baladrán, Plundra, Ksás). Příbuzná příjmení jsou i jména z názvů prádla a ložního vybavení (Košilka, Peřina). Nechybějí ani příjmení z názvů látek a podobných textilních výborků (Plátenka, Axamit, Kment, Huňka).

Vyskytují se i příjmení z abstrakt (Nástaha, Záloha, Vojna, Válka, Náhoda, Příhoda), z právního názvosloví (Zákon, Vortel, Křivda, Vražda), ze slov označujících majetkové a finanční vztahy (Deputát, Vejdělek, Chudoba), z kolektiv ( Čeleda, Houf), ze slov značících prostorové vztahy ( Mezera, Skulina, Rejha), z množství a míry (Spousta, Drobek, Měrka, Strych), z označení času (Hodina, Duben, Masopust).

V příjmeních se odráží i stará náboženská ideologie a pověry. K některým příjmením tohoto typu daly podnět obrazy na domech a přezdívky hercům lidových náboženských her. Vyskytují se příjmení z názvů biblických osob, které jsou ztělesněním některých vlastností (Kain, Koliáš, Prorok, Apoštol, Herodes), nadpřirozených bytostí a strašidel (Čert, Šetek, Bubák). Také podle příslušnosti k církevním a náboženským společnostem vznikala příjmení (Katolický, Kacíř, Habán, Žid), stejně jako podle mnišských řádů (Řehola, Kapucián), bohoslužebných předmětů (Ornát, Růženec), podle biblických MJ (Sodoma) a náboženských pojmů (Modlitba, Hřích).

Příroda, která člověka obklopovola, živá i neživá, mu poskytla další inspiraci při tvorvě příjmení. Je velká skupina příjmení z názvů živočichů; často vznikla podle zvláštní vlastnosti, kterou člověk měl společnou se zvířetem, či podle tělesného znaku, jímž se nějakému zvířeti podobal; působila rozmanitá ustálená přirovnání a symbolika: někdo byl vzteklý jako křeček - odtud přezdívka, z ní příjmí a nakonec příjmení. Človek ale také mohl být nazván jménem zvířete, které mělo zvláštní vztah k jeho zaměstnání, např.kožišník dostal jméno Křeček, poněvadž se kožichy podšívaly křeččími kožkami. Některá příjmení sem však patří jen zdánlivě: vznikla z místních jmen, obnovením slova, z něhož MJ vzniklo: (Jan z Rakovníka - Rak, Jan z Husince - Hus).
Doklady o tom, že se název zvířete stal jménem, sahají až do 11.století; prameny zachytily jména Cany (Káně), Caica (Čejka), Celiga (Koliha), Wilcan (Vlčan), Zaba (Žába), Rak, Vlk.
Je mnoho příjmení z názvů savců, ať už domácích zvířat (Býček, Volek, Kravka, Koník) či z názvů lovné zvěře (Zajíc, Jelen, Laňka, Koloušek), šelem (Kolčava, Tchoř), a drobných savců (Ježek, Krtek, Sysel).

Zajímavou skupinu tvoří příjmení z jmen ptáků. Je četná - patrně proto, že lidé velmi intenzívně pozorovali ptáky, nápadné barvou, podobou, pohyby, hlasem. Některá z ptačích příjmení vznak z nářečních synonym, např. veld Vrabe a Brabec se vyskytují nářeční podoby Vrábek, Brábek, Vrabík, Vrábel, Vrablík, Vrobel, Štilip, Švihlík, Špelec a ještě jiné.
Máme také příjmení z názvů ptactva domácího (Husa, Kačítrek, Holub, Kokoška).
Z názvů ryb jsou příjmení Rybka, Karas, Vokoun, stejně jako z názvů vodních živočichů Rak, Žába, Pulec. Z názvů plazů je jen příjmení Had a jejho odvozeniny. Hmyz dal podnět k nepříliš velké skupině příjmení (Brouk, Chroust, Škvor, Crček, Blecha, Motejl). Též z názvů částí zvířecích těl vznikla příjmení ( Kopejtko, Pazour, Růžek, Ocásek, Zobec, Křídlo).

Dost příjmení je z názvů rostlin a jejich částí, a to z názvů květin (Květ, Poupě, Růžička, Konvalinka), voňavých rostlin (Balšán, Muskat, Rozmarin), domácího koření (Anýz, Šafránek, Chmel, Libíček), zeleniny (Křenek, Česnek, Cibulka, Řepa, Vokurka), textilních rostlin (Konopa, Lněníček), obilí (Zrno, Žitko, Pšenička, Ječmínek), luštěnin (Hrášek, Bobík, Čoček), olejnatých plodin (Semenec, Makoň, Hořčička), plevele (Stoklasa, Koukolík), lesních plodů (Jahoda, Malina, Šípek, Žalud), hub (Hubka, Klouzek, Pečírka, Smrž) a z částí rostlin (Lusk, Makovička, Košťálek, Slupka, Stýblo, Klásek), drobných dřevin (Křovina, Brslen, Jalovec, Kalina, Střemcha, Trnka, Břečťan), stromů lesních (Jedlička, Lípa, Dub, Bouček), ovocných (Švestka, Slíva, Hruška) a jejich částí (Ratolístka, Haluza, Suk, Puček, List, Kůrka, Lýko, Smola, Kořínek, Pařízek), z názvů nezpracovaného nebo jen částečně zpracovaného dřeva (Dřevo, Poleno, Prkna, Špalíček, Dračka).
Mezi příjmeními jsou i příjmení vzniklá z názvosloví přírody neživé: z názvů nerostů (Kámen, Křemen, Křišťál, Rubín), atmosférických jevů (Duha, Vítr, Pára, Mráček, Rosa, Snížek, Nečas, Hromek, Chlad, Mráz) a nebeských těles (Hvězda, Měsíček, Slunéčko).

Zvláštní skupinou jsou příjmí a příjmení z celých vět s minulým časem sloves (Drahokoupil, Potměšil, Přecechtěl, Rozšlapil, Stojespal, Zlámaljelito, Ontověděl, Snědldítětikaši, Nasralvhrnec). Tato příjmení považuje Pavel Eisner za charakteristicky česká a cít v nich právem zkoncetrovanou anekdotu. Někdy se z takových vět stalo příjmí a pak příjmením jen sloveso (Koupil). Příjmení z příčestí minulého činného, kterou jsou nečastějším případem tvoření příjmnení v této skupině, splynula s příjmeními ze stejně zakončených jmen čintelských a ztratila význam minulosti (Hrabal, Snítil). Vedle typu zakončeného příponou -l jsou typy s příponou -la (Stavěla) a -lo (Vočadlo). Příjmení tohoto typu se vyskytují také jako zdrobněliny (Drobílek).
Z přítomného času sloves jsou jen ojedinělá příjmení jednoslovná (Nepovím) a větná (Vítámvás, Vosipivo). Častější jsou příjmení z rozkazovacího způsobu prostého (Vosol) nebo z rozkazovacího způsobu ve spojení s předmětem (Osolsobě). Z vazby pij vodu vzniklo příjmení Pivoda. Podobně tomu bylo v rozkazovacích větách s 5.pádem (nepij,Machu - Nepimách). Jiným typem příjmení z rozkazovacího způsobu je spojení s příslovečným určením (Skočdopole). Příjmení vznikla i z příčestí trpného (Kut, Ohnut, zdobrnělina Ohnútek). Z nich jsou odvozena i další příjmení příponou -a (Kuta) a jejich zdrobněliny (Spálenka).
Příjmení z nesklonných slov se vyvinula z předívek. Patrně mají základ v oblíbeném rčení nebo v užití slova v místě neběžného. Jsou z příslovcím částic a spojek (Tenkrát, Šak, Zajista, Lacino, Prej, Zouplna, Tedáček), z citoslovcí (Cvak, Prsk, Řach, Tydlitát).

Zajímavou skupinu příjmení tvoří příjmení ze slov cizího původu. Vyskytují se všude tam, kde se stýkají různé národní jazyky.
Příklady nacházíme prakticky u všech evropských národů. Např. Francouzi, zejména ve východní části státu, mívají příjmení německého původu: Schneider, Wendel, Mittelhauser, Blum, Langweil. Většinou jde o potomky - někdy dost vzádlené - francouzských matek a otců německého (alsaského) původu žijících ve francouzském prostředí. Vedle příjmení německého původu se vyskytují u Francouzů i příjmení italská (Zola, Gambetta), španělská (d'Hérédia), baskická (Ibarnegaray), bretoňská (Renan, Rohan), vlámská.
Také mezi německými příjmeními je mnoho takových, která mají ve svém základu slova neněmecká, zejména slovanská: polská (Stefaniak, Chodowiecki, Plotzki, Zarnacke = Czarny - příjmení polského původu jsou zejména četná v Porýní-Vestfálsku), lužickosrbská (Schirach, Andrich, Antrack - bývají často překládána), chorvatská (Kowatschitsch) a česká (Peschke, Musil, Kufal = Koval, Kokoschka, Porsche = Boreš). Česká příjmení jsou velmi častá ve Vídni, kde se podle rakouských badatelů v roce 1965 vyskytovalo víc než 14 000 příjmení českého původu u 200 000 domácností. Slovanská příjmení jsou v německém jazykovém prostředí pravopisně přizpůsobena němčině a v různém stupni poněmčena. Některé jazyky se snaží tato příjmení odstranit: v tomto směru jsou zajímavé poměry u Maďarů. Dost známých maďarských osobností mělo příjmení slovanská (Kossuth, Prochaszka, Stancsics) a zejména německá (Semmelweis, Wecherle). U těchto našich sousedů byla silná tendence nemaďarská příjmení přeložit nebo jinak přizpůsobit: syn Hruzové a Petroviče se stal Petöfym, Knöpfelmacher Gömbösem, Pehm Mindszentym.

Také u nás se vyskytují příjmení utvořená z cizího základu: francouzská (Le Beux, Davignon, Buteau, Dezort), zejména u potomků panských služebníků (kuchařů, učitelů tance, francouzštiny apod.) či též kolonistů (na Čejči); italská po kupcích, stavebních specialistech (národní jméno Vlach se stalo v 16.stol. u nás synonymem slova zedník), kominících (Demartini, Digeorgi) a dalších remeslnících (Bally, Spadoni, Bulgari, Calma - u mladší generace psáno Kalma - Venuti, psáno Venuta - Chittusi, Stetti, Ugge). V nové době k nám pronikají i jména ruská, ukrajinská, polská, ale i příjmení orientální.
Nejčastěji se u nás setkáváme s příjmeními německého původu. Je jich mnoho, mají však poměrně malou frekvenci. Nejčastější příjmení je Müller (a jeho počeštěná podoba Miler), které má 0,15% naší populace. Podle údajů v IX. ročníku Statistického zpravodaje z roku 1946 byla příjmení německého původu častější ve městech než na venkově, v Čechách jich bylo víc než na Moravě: největší procento jich bylo v krajích přilehlých územím obývaným Němci, např. 20% v bývalém okrese domažlickém. Nejmenší počet v Čechách je zaznamenán v okrese pardubickém (2,7%).

Nositelé německých příjmení k nám přicházeli před staletími vesměs ze sousedních německy mluvících území (Rakousko, Bavorsko, Sasko) nebo z území se smíšeným obyvatelstvem (Kladsko, polské Slezko). Byli to řemeslníci, kolonisté, kteří přicházeli do našich měst ve 13. a 14.století (mnozí z nich se počeštili zejména za husitských válek) nebo byli usazováni novými majiteli na opuštěných usedlostech po třicetileté válce. Postupně splývali s domácím obyvatelstvem a počešťovali se. V českém jazykovém prostředí jejich příjmení ztratila kontakt s německým jazykovým vývojem a mnohá si zachovala nářeční či starobylý ráz. Některá se však hláskoslovně, tvaroslovně či pravopisně přizpůsobila češtině, někdy do té míry, že se jejich původní základ značně deformoval. Všechna tato příjmení se skloňují jako jména česká, přechylují se do ženských podob. Od mnohých z nich se tvoří další odvozeniny tak, že se k německému kmeni přidává česká odvozovací přípona.
K Čechům se dostávala tato příjmení zejména smíšenými sňatky v českém prostředí. Mnohá německá přijmení dostali čeští lidé v německém prostředí - především jsou to příjmení označující místo původu (Prager, Politzer, Šmilauer). Mnohá však vznikla překladem původně českého jména: jedno ze sedmi dětí tuchlovického ševce Náprstka bylo na rozdíl od sourozenců zapsáno do matriky německým ekvivalentem slova náprstek, Fingerhut. Poněmčením některým urbářům po Bílé Hoře byla poněmčena i snadno přeložitelná česká příjmení: Sedlák - Bauer, Švec - Schuster, Pekař - Bäcker apod. Nepříznivé národnostní poměry a německý charakter úřadů, zejména v 18.století, způsobily, že se taková příjmení u českých rodin ustálila, někdy v původní podobě, často počeštěná (Šubrt, Šmíd, Flajšhans).

Mnoho příjmení, v jejichž etymologii nacházíme německý základ, nelze považovat za příjmení německého původu; jsou odvozena od slov přejatých do češtiny, přejatých často už ve středověku, a to zejména takových, které mají charakter slov a termínů mezinárodních: termíny právnické, správní, slova označující funkce a úřady nebo pocházející z řemeslnické terminologie.
Velká část těchto slov z jazyka vymizela tak, jak ze života společnosti mizely skutečnosti, které označovaly. V příjmeních jsou však fixována. Některá další slova tohoto typu byla - zejména za obrození - nahrazena ekvivalenty utvořenými z českého či slovanského základu: i tato slova však zůstala příjmeními. Místo forman říkáme povozník, fořt se stal lesníkem, nepracujeme ve veřtatu, ale v dílně. Příjmení Forman, Veřtát či Fořt však zůstala nepočeštěna. V době, kdy k tomuto vývoji jazyka došlo, byla již naše příjmení ustálena.

 Pravopis příjmení mívá některé zvláštnosti. Uchovává se v něm často rozkolísanost písařských zvyklostí či starý pravopis. Některá příjmení stejného znění známe z několika způsobů zápisů: Ševců i Šefců. V jedné rodině mohlo být různými matrikáři zapsáno jméno různě. Jaroslav Vrchlický byl do matriky zapsán jako Frida a jeho bratr jako Frída. Ještě výraznější jeto u jmen německého původu, kde vedle sebe mnohdy stojí podoba korektní, nářeční i podaoby v různém stupni počeštění (Müller - Miler, Schmidt - Šmíd, Schwarz - Švarc a Švorc). Tyto varianty chápeme dnes jako samostatná příjmení.
Tu a tam se shledáváme u českých rodin i s českými příjmeními psanými německým pravopisem. Jejich podoba vznikla vlivem germanizačního tlaku: Mattausch, Patzak. Často byla svémocně nositeli v 19.století zpět přepsána: Matouš, Pacák. Někdy návrat zůstal na poloviční cestě: Mattuš, Štech (ze Stech a toto ze Štěch). Vlivem německého prostředí byla příjmení k nepoznání zkomolena: o dnešním příjmení Trohař lze soudit, že vzniklo na Bezdružicku pravopisným poněmčením Drahoš - Trohosch a to bylo zpět počeštěno v dnešní podobu.Podobně příjmení Šorš vzniklo z německého přepisu českého nářečního Schoř = tchoř (Schorsch) a bylo zpět počeštěno.

 Kdysi bylo české příjmení v nečeském textu psáno v přeložené podobě (např. Kříž se psal v latinském textu Crux) nebo v podobě přizpůsobené latině (Doubravský se psal Dubravus). V humanistické době bývalo takové polatinšťování běžné v celé Evropě (Descartes - Cartesius, Komenský - Comenius). Někdy se příjmení polatinšťovalo jen z části, přidáním latinské koncovky. Tak vznikla ze Smíška Smiechus. Dodnes máme na tuto módu památku v příjmeních, jako je Faber (Kovář), Ferus (Plachý), Mitis (Tichý), někdy poněkud zkomolených (Mikiska z Mitis = Tichý, Parbus z Pavus = Malý, Pištora z Pistor = Pekař). Podobně se v německém textu objevovalo české jméno buď v překladu, nebo alespoň přizpůsobeno němčině. Zatímco v 19. století byla tato praxe běžná a bezpříznaková, za německé okupace v letech 1939 až 1945 byly podobné tendence chápány jako projev kolaborace; proto některé rodiny začaly psát své německý příjmení česky.
Pro pravopis současných příjmení platí, že musí být psána tak, jak jsou zachycena v rodných dokladech, bez ohledu na současnou pravopisnou normu.

Pokud někoho zajímá význam nějakého příjmení a v tomto článku se ho nedozvěděl, můžete mi poslat zprávu na email nebo zde do komentářů. Pokusím se význam zjistit z příruček, které mám k dispozici.