Příjmení tvoří ve slovní zásobě národa zvláštní skupinu. Jsou zbavena významu slova, z něhož vznikla, často se od něho liší pravopisem, skloňováním. Ustáleně označují nositele, jsou dědičná zpravidla po otci, přecházejí v přechýlené podobě na manželku a dcery - i když se při sňatku snoubenci mohou dohodnout jinak.
Dědičná příjmení se u nás vyvíjela postupně z nedědičných příjmí (přízvisek), kterými se rozlišovali lidé stejného jména v obci nebo v jiném kolektivu. Samo slovo příjmení dodnes označuje druhotný vztah k osobnímu jménu, stálo jen "při jméně" a doplňovalo je. Nabývalo významu teprve ve chvíli, kdy pouhé označení osobním jménem nestačilo k přesnému odlišení osob. Soubor osobních jmen užívaných v příslušném kolektivu byl nevelký. Opakovalo se jich vlastně jen několik. Jejich nositelé se proto odlišovali často rozličnými domáckými podobami svého jména. Např. Jan jinak Janoušek šenkýř, Jan řečený Janák, Jan Jenišek, Jan jinak Janek v Chuchlíku, Jan jinak Jíša, kovář.
Jindy se jmenovci rozlišovali označením otce a též - podstatně řidčeji - označením matky či manželky. Není třeba zdůrazňovat, že každá generace mohla být označována jiným příjmím ( 1456 Jan Turek, syn někdy Václavuov, Chalupa řečeného) nebo že jeden člověk mohl mít příjmí několik. Hlavně označení podle otce (1676 Jan Martinův) vedlo k dědičnosti příjmí a vzniku příjmení (Martinů, později i Martin).
Někdy se dědičná jména u rodů udržela přes několik generací, ale také se mohly podoby měnit už za života jednoho nositele. Mnohdy se příjmení drželo, snad vlivem urbářů, tj.knih, do nichž vrchnosti zapisovaly majetek a povinnosti poddaných, spíše na dvorci a na domě než na rodě (1653 Jakub Skuhráček - jmenoval se původně Jakub Plocek - přiženil se k dceři Václava Skuhráčka); donedávna se na vesnicích rozlišovalo, jak komu říkají podle usedlosti a jak se píše.
Ve městech bylo bližší, diferencující označení člověka ještě důležitější než na vsi, protože na poměrně malé ploše žilo mnoho lidí. Poněvadž se měštští obyvatelé víc než vesničané od sebe lišili zaměstnáním a původem z různých míst, vystupovala do popředí jako diferencující pojmenování označení podle řemesel (1546 Mikuláš Platnýř), místa původu (1581 Šebestián Záblatský, Jiříka Kováře syn ze Záblatí), domovního znamení ( 1525 Jan od Žab - Jan Žába) či místa bydliště v obci(1585 Šimek pod Skalkou).
Podoba a fyzické a duševní vlastnosti člověka byly dalším zdrojem příjmí a příjmení: buď pojmenované přímo (Černý, Veselý, Kučera, Pokorný, Skoupý), nebo nepřímo, přeneseně (Růžička, Jedlička, Bejček, Volek). Podobně se příjmími a příjmeními stávaly charakteristické slovní obraty, narážky na příhody, jejichž hrdinou (často nehrdinným) nositel byl (o jednom rodu Vyskočilů je doloženo, že jeho pradědek získal své jméno tím, že při hospodské rvačce vyskočil oknem). Zejména tato příjmení mají výrazně expresívní charakter, ať už nositeli lichotí nebo ho haní či zesměšňují, a expresivita je bohatým zdrojem tvořivosti (expresivita - citový vztah,citové zaujetí mluvčího vyjádřené různými jazykovými prostředky, citové zabarvení).
Staletý vývoj, jímž naše příjmení prošla, v nich zanechal své stopy: svou podobu odrážejí nejen proměny jazyka, ale i společenské změny v životě národa. Proto jsou mezi nimi nezřídka i taková, která vznikla ze slov už po staletí neužívaných, protože označovala funkce (Purkrábek= purkrabí, správce hradu, později panství) a věci (Ksás = renesanční kalhotky), které z běžného života už dávno vymizely nebo svůj význam změnily (Hrubý mělo původně význam velký). Také se mezi nimi udržela jména vzniklá z křestních jmen, která dávno neužíváme a některá dokonce už ani neznáme, a z odvozenin z osobních jmen, které se v novém jazyce netvoří (Janeba z Jan). Jsou mezi nimi též archaismy hláskové (udržel - Udržal). Příjmení však nevznikala jen ze slov a jejich podob spisovných: vznikala na celém území obývaném Čechy a obráží i rozrůzněnost nářeční - jak lexikální (Grmela = kudla, starý nůž, přeneseně nešika), tak tvaroslovnou a hláskovou (Luža); vznikala i ze slov slangových (Kolmistr měl ve staročeské huti na starosti uhlí).
Naše příjmení vznikala behěm několika století, od 14. do 18.století, nejprve u šlechty, pak u měšťanů a u svobodných sedláků. Vývoj společnosti a zdokonalování veřejné správy vyžadovaly přesnou evidenci osob: tato potřeba vedla k ustalování příjmení. Po rozmanitých nábězích byla u nás dědičnost a neměnnost příjmení uzákoněna r.1780. Tehdy také dostali své příjmení bezzemci a čeleď. Dnešní grafická podoba příjmení se datuje od poloviny 19.století, kdy došlo k pravopisné refomě, která je základem moderního českého pravopisu. Jen některá příjmení výjimečně udržují starou grafickou podobu (Gerzabek = Jeřábek, Auředník = Úředník).
Významu příjmení ze zapomenutých slov porozumíme, nahlédneme-li do slovníku starého jazyka a do knih kulturně historických, do dějin techniky i do starých literárních děl. Podobně může klíč k pochopení významu příjmení přinést studium nářečí a řemeslnických slangů. Některá příjmení můžeme vyložit několika způsoby, podle toho, kde a kdy vznikala. Výklady nejsou vždy stejně průkazné.
Českých příjmení je víc než 40 000. Za předpokladu, že by byla rovnoměrně rozdělena, mělo by jedno příjmení asi 250 nositelů. Víme, že tomu tak není: některá příjmení jsou obvyklá, vyskytují se u mnoha rodin, jiná (a jejich mnoho) jsou vzácná a udržují se jen u potomků jednoho či několika málo rodů.
Nejčastější české příjmení je NOVÁK (má ho necelé 1% naší populace). Že je u nás tolik Nováků, je způsobeno tím, že novost byla prvním a výrazným rozlišovacím znakem člověka, který přišel do uzavřeného kolektivu. Totéž platí o příjmení NOVOTNÝ a ovšem i o méně četných příjmenéch NOVÝ, NOVÁČEK stejného významu. Dalším výrazným rozlišujícím rysem byl vztah k vrchnosti. Od poddaných obyvatel vesnice se podstatně lišil svobodník: dostal příjmení SVOBODA. Stajně výrazně se od člověka ze vsi, ze selské usedlosti, lišil člověk ze dvora, DVOŘÁK. Na Moravě toto příjmení bylo synonymem příjmení SVOBODA. Stejně četné je i příjmení ČERNÝ. Mezi populací převážně světlovlasou, jaké u nás v minulosti převažoval, byl člověk s černými vlasy a snědou pletí nápadný. Toto příjmení má u nás i svůj německý ekvivalent, až už ve formě spisovně německé SCHWARZ nebo počeštěné ŠVARC.
Skupina příjmení vzniklých z rodných a křestních, tj.osobních jmen (OJ) je obrovská: existuje asi 150 českých přípon, jimiž jsou tvořena. Základem jsou osobní jména, které se u nás hojně vyskytovala po staletí. Vytvářejí velké skupiny odvozenin. Jedná se zejména o OJ Jakub, Jan, Martin, Marek, Matouš, Mikuláš, Matěj, Václav, Petr, Šimon. Například příjmení z různých podob jména Jakub má přibližně 1,5% naší populace, což je víc než příslovečných Nováků.
Celá řada osobních jmen, které dala základ velkým skupinám českých příjmení, se už u nás jako osobní jména nevyskytují nebo jsou výjimkou: patří k nim například Vavřinec, a zejména Benedikt, které je základem příjmení Beneš a dalších odvozenin jako je Bendl, Benda. V raném středověku je k nám přinesli mniši benediktýni, kteří stále nejen u zrodu české církevní organizace, ale také zavedli na svých statcích pokročilé metody pěstování zemědělských plodin. Na jejich farnostech děti dostávaly toto jméno.
Osobní jména, které se stávala příjmeními, často označovala otce. Na rozdíl od jiných slovanských (srovnej častá jihoslavanská příjmení končící na -ič), ale i neslovanských, například severských, jazyků (srovnej švédská příjmení zakončená -son, -sen) však tento vztah nebývá většinou vyjádřen příslušnou přivlastňovací příponou. Jména jako Martinův, Jakubův nejsou příliš obvyklá, často máme doklad o jejich změně v Martin, Jakub.
Další velkou rozmanitou skupinu českých příjmední tvoří příjmení z místních jmen (MJ). Označovat člověka podle místa jeho původu či majetku bylo obvyklé u šlechty stejně jako u měšťanů už od středověku. Je celkem logické, že zatímco některá osobní jména vytvářejí velká hnízda odvozenin, příjmení z místních jmen se vyskytují v mnoha menších skupinách. Způsobů odvozování je řada. Řídká jsou příjmení z ustrnulých předložkových pádů (Skaunic), dost běžná z 1.pádu (Bechyně); v této skupině je dost českožidovských příjmení. Jako příjmení se vyskytují i zdrobněliny z místních jmen (Bechyňka). Jsou též příjmení z 2.pádu (Chaloupek z MJ Chaloupky). Nejčastější jsou příjmení odovozená z MJ příponou -ský. K příjmení z MJ se druží příjmení z obyvatelských názvů (Benátčan z Benátky, Bejšovec z Býšov, Samšiňák z Samšina).
Nemálo příjmneí vzniklo podle domovních znamení či podle erbu: Anděl (dům U anděla), Kotva (dům se znamením kotvy), Závojský (dům U závoje), Vocloň (dům U slona). K příjemním z MJ se druží příjmení z názvů kmenů (Hanák), zemí (Slezák) a národů (Němec).
Třetí skupinu příjmení tvoří příjmení z apelativ (A), tj. podstatných jmen, přídavných jmen, sloves, příslovcí, částic a citoslovcí obecného významu. Je velmi rozmanitá. Obráží v celé šíři svět, v němž se naši předkové pohybovali, jejich život rodinný i společenský, přírodu, která je obklopovala, svět práce stejně jako sféru intimní.
Řada těchto příjmení zařazuje člověka podle jeho místa v lidském kolektivu, podle jeho zaměstnání, charakteristických rysů fyzických i duševních, podle událostí, v nichž se proslavil. V běžném styku ztrácí příjmení pro nás svůj původní význam a vnímáme je jen jako označení kontrétního nositele. Výjimku tvoří příjmení utvořená ze slov, která se vztahují k oblasti sexu a vyměšování. Ta byla vnímána jako neslušná a sami jejich nositelé se mnohdy přičinili o změnu: například z celého širokého jihočeského rodu Uchcanejch si toto příjmení ponechal jen jeden z jeho členů. Ostatní si je změnili na neutrální Urban. pravděpodobně v tomto směru působili i faráři, které vedli matriky. Do naší doby se udržela vlastně jen tak, která svůj "necudný" význam ztratila: některá slovesa pohybu (Jebavý) a dnes už neužívaná pojmenování telesných orgánů např. Kep (Kepka, Kepák) nebo Hrma. Zato ale ve vídeňském adresáři z r. 1930 čteme příjmení českého původu Kunda, Pudelka, Ritka, Wosserka, Skurwa, Gebák, Gebala (g=j) a další: v německém prostředí se uchvovala, protože nikdo nevnímal jejich obecný význam.
K charakteristice člověka se zejména dobře hodí přídavná jména, protože označují rozmanité vlastnosti, jako tvar těla (Dlouhý), nápadnost některé jeho části (Hlavatý, Černý), vlastnosti hlasu, temperament, povahu, způsob vystupování (Křikava, Smutný, Pokorný). Nezřídka při označování člvoěka přídavným jménem působila metafora: přezdívku Hedvábný, která se pak stala příjmím a posléze příjmením, mohl dostat nejen ten, kdo měl hebkou, svěží pleť, ale i kdo měl jemné způsoby.
Podobně jako přídavná jména stávala se příjmeními i podstatná jména charakterizující člověka, označující části těla, zejména části těla nápadné a odchylné od normálu (Hlava, Kotrba, Nosák, Ouško, Očko, Huba, Brada, Hnát, Nožička, Koleno, Ručka, Bříško), též názvy tělesných a duševních vlastností (Rozum, Žert, Nepokoj, Sváda, Pleticha, Smysl, Trampota, Láska, Naděje, Pýcha), stejně jako z podstatných jmen vyjadřujících dojmy a vjemy lidkých smyslů (Hlas, Řmot, Lomoz, Skřek, Sten, Ticho, Puch, Krása, Nádhera, Špína, Hlad, Lahoda). Výrazně metaforický význam si dodnes uchovala zejména příjmení tvořená z obecných jmen nebo z osobních jmen s přívlastkem shodným (Suchařípa, Kozibrádka, Malypetr).
Příjmeními se stala i slova, která značí věk a vzrůst (Dítě, Roček, Robek, Hoch, Pacholík, Jinoch, Vejrostek) a příbuzenské vztahy (Rodič, Babuška, Děd, Stařeček, Otec, Tátovský, Matička, Synek, Pastorek, Schovanec...)
Velkou skupinu tvoří příjmení z názvů sociálních skupin (Měšťan, Sedlák, Čtvrtník, Chalupník, Dvořák, Zeman, Hrabě, Biskup, Kaplan), zaměstnání (Pasák, Stádník, Bača, Koňák, Volák, Chmelař, Mysliveček, Ptáčník), funkcí a úřadů (Starosta, Rychtář, Fojt, Vladař, Úředník, Šafář), rozličných označení vojenských osob a to nejen podle hodnosti ( Voják, Dráb, Střeleček, Dragoun, Kaprálek, Fendrych, Jenerál), ale i podle velitele, pod nímž voják kdysi sloužil ( Tampír z Dampierre, Lagron z La Corona).
Velmi rozmanitá jsou příjmení z názvů řemesel (Kovář, Tesař, Krejčí, Řezníček, Pekař, Zedník, Kramář, Šenkář, Forman). Řemeslníci dostávali přezdívky i z názvů nástrojů, jimiž pracovali (krejčí Jehlička), a také podle potřeb svého řemesla (švec Cvoček). Touto cestou vznikla příjmení z názvů nástrojů (Kladivo, Sekera, Palice, Vařečka) nebo podle výrobků (Jitrnička, Buchtička, Polívka, Vomáčka, Rosol, Mlíčko, Otruba, Krupka). Mnohá z nich vznikla též na základě přirovnání: kdo seděl nehnutě jako pečeně nebo buchta na pekáči dostal jméno Pečeně nebo Buchta, člověk se scvrklými tvářemi jméno Křížala, neergický Kaše, člověk s nezdravě bledou pletí jméno Sejrek.
Příjmení vznikala i z názvů dopravních prostředků (Kočár, Kára), hudebních nástrojů ( Trubka, Cimbál), zbraní (Kord, Píka). Jsou též příjmení podle názvů mincí (Penízek, Groš), nádob (Sklenička, Flaška), proutěného nářadí (Koš, Opálka), kusů nábytku (Lavička, Stolek), z označení potřeb ke hrám (Karta, Kuželka). Z názvů budov, jejich částí i místností vznikla další příjmení (Komín, Pícka, Podlaha, Kuchynka). Proč se taková slova stala příjmneními, se musíme dohadovat: jen málokdy najdeme v pramenech vysvětlení.
Vznikla též příjmení ze starých názvů chemických výrobků (Kamenec, Ledek, Šmolka, Barva) a z označení rozmanintých odpadků (Popel, Kopt, Prach, Pleva). Podle kusu obuvi nebo oděvu pojmenovali nejspíše člověka, který se jím odlišoval od svého prostředí - někdy výrobce, jindy člověka parádivého či naopak neodbalého. Z názvů obuvi jsou příjmení Bačkora, Škornička, Pantoflíček, podle částí oděvů a jeho doplňků Kaftan, Kožíšek, Rubáš, Pásek, Prýmek; nápadná jsou příjmení z kusů oblečení vyšlých z módy (Baladrán, Plundra, Ksás). Příbuzná příjmení jsou i jména z názvů prádla a ložního vybavení (Košilka, Peřina). Nechybějí ani příjmení z názvů látek a podobných textilních výborků (Plátenka, Axamit, Kment, Huňka).
Vyskytují se i příjmení z abstrakt (Nástaha, Záloha, Vojna, Válka, Náhoda, Příhoda), z právního názvosloví (Zákon, Vortel, Křivda, Vražda), ze slov označujících majetkové a finanční vztahy (Deputát, Vejdělek, Chudoba), z kolektiv ( Čeleda, Houf), ze slov značících prostorové vztahy ( Mezera, Skulina, Rejha), z množství a míry (Spousta, Drobek, Měrka, Strych), z označení času (Hodina, Duben, Masopust).
V příjmeních se odráží i stará náboženská ideologie a pověry. K některým příjmením tohoto typu daly podnět obrazy na domech a přezdívky hercům lidových náboženských her. Vyskytují se příjmení z názvů biblických osob, které jsou ztělesněním některých vlastností (Kain, Koliáš, Prorok, Apoštol, Herodes), nadpřirozených bytostí a strašidel (Čert, Šetek, Bubák). Také podle příslušnosti k církevním a náboženským společnostem vznikala příjmení (Katolický, Kacíř, Habán, Žid), stejně jako podle mnišských řádů (Řehola, Kapucián), bohoslužebných předmětů (Ornát, Růženec), podle biblických MJ (Sodoma) a náboženských pojmů (Modlitba, Hřích).
Příroda, která člověka obklopovola, živá i neživá, mu poskytla další inspiraci při tvorvě příjmení. Je velká skupina příjmení z názvů živočichů; často vznikla podle zvláštní vlastnosti, kterou člověk měl společnou se zvířetem, či podle tělesného znaku, jímž se nějakému zvířeti podobal; působila rozmanitá ustálená přirovnání a symbolika: někdo byl vzteklý jako křeček - odtud přezdívka, z ní příjmí a nakonec příjmení. Človek ale také mohl být nazván jménem zvířete, které mělo zvláštní vztah k jeho zaměstnání, např.kožišník dostal jméno Křeček, poněvadž se kožichy podšívaly křeččími kožkami. Některá příjmení sem však patří jen zdánlivě: vznikla z místních jmen, obnovením slova, z něhož MJ vzniklo: (Jan z Rakovníka - Rak, Jan z Husince - Hus).
Doklady o tom, že se název zvířete stal jménem, sahají až do 11.století; prameny zachytily jména Cany (Káně), Caica (Čejka), Celiga (Koliha), Wilcan (Vlčan), Zaba (Žába), Rak, Vlk.
Je mnoho příjmení z názvů savců, ať už domácích zvířat (Býček, Volek, Kravka, Koník) či z názvů lovné zvěře (Zajíc, Jelen, Laňka, Koloušek), šelem (Kolčava, Tchoř), a drobných savců (Ježek, Krtek, Sysel).
Zajímavou skupinu tvoří příjmení z jmen ptáků. Je četná - patrně proto, že lidé velmi intenzívně pozorovali ptáky, nápadné barvou, podobou, pohyby, hlasem. Některá z ptačích příjmení vznak z nářečních synonym, např. veld Vrabe a Brabec se vyskytují nářeční podoby Vrábek, Brábek, Vrabík, Vrábel, Vrablík, Vrobel, Štilip, Švihlík, Špelec a ještě jiné.
Máme také příjmení z názvů ptactva domácího (Husa, Kačítrek, Holub, Kokoška).
Z názvů ryb jsou příjmení Rybka, Karas, Vokoun, stejně jako z názvů vodních živočichů Rak, Žába, Pulec. Z názvů plazů je jen příjmení Had a jejho odvozeniny. Hmyz dal podnět k nepříliš velké skupině příjmení (Brouk, Chroust, Škvor, Crček, Blecha, Motejl). Též z názvů částí zvířecích těl vznikla příjmení ( Kopejtko, Pazour, Růžek, Ocásek, Zobec, Křídlo).
Dost příjmení je z názvů rostlin a jejich částí, a to z názvů květin (Květ, Poupě, Růžička, Konvalinka), voňavých rostlin (Balšán, Muskat, Rozmarin), domácího koření (Anýz, Šafránek, Chmel, Libíček), zeleniny (Křenek, Česnek, Cibulka, Řepa, Vokurka), textilních rostlin (Konopa, Lněníček), obilí (Zrno, Žitko, Pšenička, Ječmínek), luštěnin (Hrášek, Bobík, Čoček), olejnatých plodin (Semenec, Makoň, Hořčička), plevele (Stoklasa, Koukolík), lesních plodů (Jahoda, Malina, Šípek, Žalud), hub (Hubka, Klouzek, Pečírka, Smrž) a z částí rostlin (Lusk, Makovička, Košťálek, Slupka, Stýblo, Klásek), drobných dřevin (Křovina, Brslen, Jalovec, Kalina, Střemcha, Trnka, Břečťan), stromů lesních (Jedlička, Lípa, Dub, Bouček), ovocných (Švestka, Slíva, Hruška) a jejich částí (Ratolístka, Haluza, Suk, Puček, List, Kůrka, Lýko, Smola, Kořínek, Pařízek), z názvů nezpracovaného nebo jen částečně zpracovaného dřeva (Dřevo, Poleno, Prkna, Špalíček, Dračka).
Mezi příjmeními jsou i příjmení vzniklá z názvosloví přírody neživé: z názvů nerostů (Kámen, Křemen, Křišťál, Rubín), atmosférických jevů (Duha, Vítr, Pára, Mráček, Rosa, Snížek, Nečas, Hromek, Chlad, Mráz) a nebeských těles (Hvězda, Měsíček, Slunéčko).
Zvláštní skupinou jsou příjmí a příjmení z celých vět s minulým časem sloves (Drahokoupil, Potměšil, Přecechtěl, Rozšlapil, Stojespal, Zlámaljelito, Ontověděl, Snědldítětikaši, Nasralvhrnec). Tato příjmení považuje Pavel Eisner za charakteristicky česká a cít v nich právem zkoncetrovanou anekdotu. Někdy se z takových vět stalo příjmí a pak příjmením jen sloveso (Koupil). Příjmení z příčestí minulého činného, kterou jsou nečastějším případem tvoření příjmnení v této skupině, splynula s příjmeními ze stejně zakončených jmen čintelských a ztratila význam minulosti (Hrabal, Snítil). Vedle typu zakončeného příponou -l jsou typy s příponou -la (Stavěla) a -lo (Vočadlo). Příjmení tohoto typu se vyskytují také jako zdrobněliny (Drobílek).
Z přítomného času sloves jsou jen ojedinělá příjmení jednoslovná (Nepovím) a větná (Vítámvás, Vosipivo). Častější jsou příjmení z rozkazovacího způsobu prostého (Vosol) nebo z rozkazovacího způsobu ve spojení s předmětem (Osolsobě). Z vazby pij vodu vzniklo příjmení Pivoda. Podobně tomu bylo v rozkazovacích větách s 5.pádem (nepij,Machu - Nepimách). Jiným typem příjmení z rozkazovacího způsobu je spojení s příslovečným určením (Skočdopole). Příjmení vznikla i z příčestí trpného (Kut, Ohnut, zdobrnělina Ohnútek). Z nich jsou odvozena i další příjmení příponou -a (Kuta) a jejich zdrobněliny (Spálenka).
Příjmení z nesklonných slov se vyvinula z předívek. Patrně mají základ v oblíbeném rčení nebo v užití slova v místě neběžného. Jsou z příslovcím částic a spojek (Tenkrát, Šak, Zajista, Lacino, Prej, Zouplna, Tedáček), z citoslovcí (Cvak, Prsk, Řach, Tydlitát).
Zajímavou skupinu příjmení tvoří příjmení ze slov cizího původu. Vyskytují se všude tam, kde se stýkají různé národní jazyky.
Příklady nacházíme prakticky u všech evropských národů. Např. Francouzi, zejména ve východní části státu, mívají příjmení německého původu: Schneider, Wendel, Mittelhauser, Blum, Langweil. Většinou jde o potomky - někdy dost vzádlené - francouzských matek a otců německého (alsaského) původu žijících ve francouzském prostředí. Vedle příjmení německého původu se vyskytují u Francouzů i příjmení italská (Zola, Gambetta), španělská (d'Hérédia), baskická (Ibarnegaray), bretoňská (Renan, Rohan), vlámská.
Také mezi německými příjmeními je mnoho takových, která mají ve svém základu slova neněmecká, zejména slovanská: polská (Stefaniak, Chodowiecki, Plotzki, Zarnacke = Czarny - příjmení polského původu jsou zejména četná v Porýní-Vestfálsku), lužickosrbská (Schirach, Andrich, Antrack - bývají často překládána), chorvatská (Kowatschitsch) a česká (Peschke, Musil, Kufal = Koval, Kokoschka, Porsche = Boreš). Česká příjmení jsou velmi častá ve Vídni, kde se podle rakouských badatelů v roce 1965 vyskytovalo víc než 14 000 příjmení českého původu u 200 000 domácností. Slovanská příjmení jsou v německém jazykovém prostředí pravopisně přizpůsobena němčině a v různém stupni poněmčena. Některé jazyky se snaží tato příjmení odstranit: v tomto směru jsou zajímavé poměry u Maďarů. Dost známých maďarských osobností mělo příjmení slovanská (Kossuth, Prochaszka, Stancsics) a zejména německá (Semmelweis, Wecherle). U těchto našich sousedů byla silná tendence nemaďarská příjmení přeložit nebo jinak přizpůsobit: syn Hruzové a Petroviče se stal Petöfym, Knöpfelmacher Gömbösem, Pehm Mindszentym.
Také u nás se vyskytují příjmení utvořená z cizího základu: francouzská (Le Beux, Davignon, Buteau, Dezort), zejména u potomků panských služebníků (kuchařů, učitelů tance, francouzštiny apod.) či též kolonistů (na Čejči); italská po kupcích, stavebních specialistech (národní jméno Vlach se stalo v 16.stol. u nás synonymem slova zedník), kominících (Demartini, Digeorgi) a dalších remeslnících (Bally, Spadoni, Bulgari, Calma - u mladší generace psáno Kalma - Venuti, psáno Venuta - Chittusi, Stetti, Ugge). V nové době k nám pronikají i jména ruská, ukrajinská, polská, ale i příjmení orientální.
Nejčastěji se u nás setkáváme s příjmeními německého původu. Je jich mnoho, mají však poměrně malou frekvenci. Nejčastější příjmení je Müller (a jeho počeštěná podoba Miler), které má 0,15% naší populace. Podle údajů v IX. ročníku Statistického zpravodaje z roku 1946 byla příjmení německého původu častější ve městech než na venkově, v Čechách jich bylo víc než na Moravě: největší procento jich bylo v krajích přilehlých územím obývaným Němci, např. 20% v bývalém okrese domažlickém. Nejmenší počet v Čechách je zaznamenán v okrese pardubickém (2,7%).
Nositelé německých příjmení k nám přicházeli před staletími vesměs ze sousedních německy mluvících území (Rakousko, Bavorsko, Sasko) nebo z území se smíšeným obyvatelstvem (Kladsko, polské Slezko). Byli to řemeslníci, kolonisté, kteří přicházeli do našich měst ve 13. a 14.století (mnozí z nich se počeštili zejména za husitských válek) nebo byli usazováni novými majiteli na opuštěných usedlostech po třicetileté válce. Postupně splývali s domácím obyvatelstvem a počešťovali se. V českém jazykovém prostředí jejich příjmení ztratila kontakt s německým jazykovým vývojem a mnohá si zachovala nářeční či starobylý ráz. Některá se však hláskoslovně, tvaroslovně či pravopisně přizpůsobila češtině, někdy do té míry, že se jejich původní základ značně deformoval. Všechna tato příjmení se skloňují jako jména česká, přechylují se do ženských podob. Od mnohých z nich se tvoří další odvozeniny tak, že se k německému kmeni přidává česká odvozovací přípona.
K Čechům se dostávala tato příjmení zejména smíšenými sňatky v českém prostředí. Mnohá německá přijmení dostali čeští lidé v německém prostředí - především jsou to příjmení označující místo původu (Prager, Politzer, Šmilauer). Mnohá však vznikla překladem původně českého jména: jedno ze sedmi dětí tuchlovického ševce Náprstka bylo na rozdíl od sourozenců zapsáno do matriky německým ekvivalentem slova náprstek, Fingerhut. Poněmčením některým urbářům po Bílé Hoře byla poněmčena i snadno přeložitelná česká příjmení: Sedlák - Bauer, Švec - Schuster, Pekař - Bäcker apod. Nepříznivé národnostní poměry a německý charakter úřadů, zejména v 18.století, způsobily, že se taková příjmení u českých rodin ustálila, někdy v původní podobě, často počeštěná (Šubrt, Šmíd, Flajšhans).
Mnoho příjmení, v jejichž etymologii nacházíme německý základ, nelze považovat za příjmení německého původu; jsou odvozena od slov přejatých do češtiny, přejatých často už ve středověku, a to zejména takových, které mají charakter slov a termínů mezinárodních: termíny právnické, správní, slova označující funkce a úřady nebo pocházející z řemeslnické terminologie.
Velká část těchto slov z jazyka vymizela tak, jak ze života společnosti mizely skutečnosti, které označovaly. V příjmeních jsou však fixována. Některá další slova tohoto typu byla - zejména za obrození - nahrazena ekvivalenty utvořenými z českého či slovanského základu: i tato slova však zůstala příjmeními. Místo forman říkáme povozník, fořt se stal lesníkem, nepracujeme ve veřtatu, ale v dílně. Příjmení Forman, Veřtát či Fořt však zůstala nepočeštěna. V době, kdy k tomuto vývoji jazyka došlo, byla již naše příjmení ustálena.
Pravopis příjmení mívá některé zvláštnosti. Uchovává se v něm často rozkolísanost písařských zvyklostí či starý pravopis. Některá příjmení stejného znění známe z několika způsobů zápisů: Ševců i Šefců. V jedné rodině mohlo být různými matrikáři zapsáno jméno různě. Jaroslav Vrchlický byl do matriky zapsán jako Frida a jeho bratr jako Frída. Ještě výraznější jeto u jmen německého původu, kde vedle sebe mnohdy stojí podoba korektní, nářeční i podaoby v různém stupni počeštění (Müller - Miler, Schmidt - Šmíd, Schwarz - Švarc a Švorc). Tyto varianty chápeme dnes jako samostatná příjmení.
Tu a tam se shledáváme u českých rodin i s českými příjmeními psanými německým pravopisem. Jejich podoba vznikla vlivem germanizačního tlaku: Mattausch, Patzak. Často byla svémocně nositeli v 19.století zpět přepsána: Matouš, Pacák. Někdy návrat zůstal na poloviční cestě: Mattuš, Štech (ze Stech a toto ze Štěch). Vlivem německého prostředí byla příjmení k nepoznání zkomolena: o dnešním příjmení Trohař lze soudit, že vzniklo na Bezdružicku pravopisným poněmčením Drahoš - Trohosch a to bylo zpět počeštěno v dnešní podobu.Podobně příjmení Šorš vzniklo z německého přepisu českého nářečního Schoř = tchoř (Schorsch) a bylo zpět počeštěno.
Kdysi bylo české příjmení v nečeském textu psáno v přeložené podobě (např. Kříž se psal v latinském textu Crux) nebo v podobě přizpůsobené latině (Doubravský se psal Dubravus). V humanistické době bývalo takové polatinšťování běžné v celé Evropě (Descartes - Cartesius, Komenský - Comenius). Někdy se příjmení polatinšťovalo jen z části, přidáním latinské koncovky. Tak vznikla ze Smíška Smiechus. Dodnes máme na tuto módu památku v příjmeních, jako je Faber (Kovář), Ferus (Plachý), Mitis (Tichý), někdy poněkud zkomolených (Mikiska z Mitis = Tichý, Parbus z Pavus = Malý, Pištora z Pistor = Pekař). Podobně se v německém textu objevovalo české jméno buď v překladu, nebo alespoň přizpůsobeno němčině. Zatímco v 19. století byla tato praxe běžná a bezpříznaková, za německé okupace v letech 1939 až 1945 byly podobné tendence chápány jako projev kolaborace; proto některé rodiny začaly psát své německý příjmení česky.
Pro pravopis současných příjmení platí, že musí být psána tak, jak jsou zachycena v rodných dokladech, bez ohledu na současnou pravopisnou normu.
Pokud někoho zajímá význam nějakého příjmení a v tomto článku se ho nedozvěděl, můžete mi poslat zprávu na email nebo zde do komentářů. Pokusím se význam zjistit z příruček, které mám k dispozici.
Žádné komentáře:
Okomentovat